Ondřej Neff - Tma

Ondřeje Neffa bude s největší pravděpodobností jistě znát. Jedná se o osobu vpravdě renesanční (co se literatury týče). Já osobně jsem s ním první literární kontakt měl coby malý chlapec čtoucí comicsy Káji Saudka, ke kterým psal právě O. Neff "scénář". Nějakou dobu působil i v kultovní Ikarii a známý je rovněž jeho "neviditelný pes" (a to nemluvím o aktivitě při překládání a propagaci J. Verna). Románová tvorba páně Neffa se mi docela dlouho vyhýbala. Ano, znal jsme trilogii Milenium, ale nikdy jsem se nedostal k tomu si ji přečíst. Teď ale - díky slevové poukázce od Slečny I. - jsem vyrazil do pražského Luxoru a ze všech tamních publikací mě nejvíce upoutala ta s prostým názvem Tma (autor Ondřej Neff).

Ondřej Neff tuto knihu chtěl původně nazvat "Tma jako v prdeli", ale název posléze trochu zkrátil. Prvotní inspirací mu sice byla nějaká pohádka, nicméně z ní nenechal takřka kámen na kameni a v roce 1998 napsal tento svůj pravděpodobně nejlépe hodnocený román. Neff nám ukazuje Českou republiku v dubnu roku 1998, kdy náhle přestane fungovat elektřina (respektive vodiče nejsou schopny vést elektrický proud). Jedná se v podstatě o katastrofický román s prvky vědecké fantastiky. Neff se zde snaží upozornit na křehkost současné civilizace a poukazuje na tenkou bariéru, která nás dělí od animálního barbarství a krutosti. Pravá tma nenastává s absencí elektrického proudu, ale s příchodem tmářských ideologií (různých esoterik, teorií o škodlivosti technicky vzdělaných lidí, kteří zotročili elektřinu a ta nás pak díky tomu opustila, apod.), které se brzy po výpadku vynoří a pokoušejí se - poměrně úspěšně - upevnit ve společnosti.

Román je vyšperkován i přítomností tehdejších známých osobností veřejného života. Objevuje se zde tedy primátor Koukal, ministerský předseda Václav Klaus (který zde zemře strašlivou smrtí), či president Havel i Milouš Jakeš. Ztvárnění těchto postav sice může v začátcích knihy působit trochu nepřirozeně, násilně, ale s postupujícím rozpadem civilizace (a nepřímým návratem k feudalismu a barbarství, které místy evokuje atmosféru skvělého australského filmu Mad Max) může mít leckterý čtenář tendence se k těmto postavám - byť se zcela jasně jedná o charaktery vedlejší důležitosti - upnout jakožto k ostrůvkům rozumu v moři šílenství.