The Doors v Kongresovém centru 13. 7. 2010

Na koncert pozůstatků legendární šedesátkové formace The Doors jsem se pochopitelně těšil. Samozřejmě, bez Jima Morrisona - který chyběl ze zcela jistě velmi dobře známých důvodů (pokud nevíte jakých, tak ve čtení článku raději vůbec nepokračujte, byla by to pro Vás jen ztráta času) - a Johna Densmora (problémy se srdcem a soudní pře se zbytkem skupiny) - to bylo trochu nedokonalé, nicméně zbylí hudebníci výše jmenované aspoň důstojně zastoupili. Jednalo se konkrétně o zpěváka Matijeviče, bubeníka Ty Denise a basáka Phila Chena.

Sál byl takřka stoprocentně zaplněn lidmi rozličných věkových skupin a ošacení. Mohli jste tak hezky vidět okolo sebe jedince s Morrisonem na triku postávající nedaleko skupinky mladíků ve sportovním oblečení následovaných dvojicí pánů okolo padesátého roku věku - pro změnu v oblecích. Kongresové centrum se mi ostatně ale pro místo konání tohoto koncertu nezdálo zrovna jako ideální místo. Podle mého názoru se jedná hlavně o prostor určený pro trochu jiné koncerty (např. flamenco, muzikály, apod.), ale psychedelický rock s nádechem blues v podání Doors mi do tohoto prostoru moc nezapadal.

Diváci to samozřejmě pochopili po svém a po úvodních výzvách pořadatelů k tomu, aby setrvali na svých místech se pochopitelně rozhodli těmito výzvami vůbec neřídit. Stačilo k tomu mocné Manzarekovo "Come On, Prague!"

Ale nedivte se.

Po monstrózním Orffově intru přišli hipíci v důchodu hned k věci a spustili Road House Blues. Dostalo se na takřka všechny osvědčené hity skupiny, byť některé skladby jsem trochu postrádal. Například "oidipovská" The End, či When the music´s over by určitě zněly skutečně výborně. Několika lidem se podařilo získat playlist z vystoupení. Jednoho jsme s panem JLC umluvili ať nám jej nechá aspoň vyfotit.

Asi nejzajímavějším momentem podle mě bylo flamencové sólo Kriegera na kytaru, na které poté plynule navázala má oblíbená Spanish Caravan. Musím také v tomto ohledu ocenit výkon zpěváka Matijeviče. Jak už jsme psal výše, Jim to rozhodně není (a to ani v okamžicích, kdy se snažil trochu napodobit jeho gesta a promluvy mezi písničkami), ale hlas má úžasný.

A stejně úžasný byl i celý koncert. Vloženého bakšiše rozhodně nelituji, zhruba devadesátiminutový exkurz do šedesátých let za to rozhodně stál.