Houby, houby....

Houbaření je moc fajn koníček. Dalo by se říci, že dokonce i typicky český koníček. Letošní sezóna se "houbově" docela vydařila a navzdory tomu, že jsem do našich lesů za účelem sběru těchto mykoidních věciček vyrazil jen dvakrát, tak jsem si vždy odnášel úrodu vskutku požehnanou. Nejsem ovšem žádný Smotlacha, takže při sběru hub se raději řídím, vždy zásadou - "neznáš, nesbíráš". Rozhodně bych nerad dopadl jako ta rodina z okolí Kroměříže, jejíž členové snědli muchomůrku zelenou. Mám dojem, že celá rodina se nakonec zachránila, nicméně pokud si pamatuji, tak úmrtnost po požití této houby je asi 25% (v dřívějších časech to bylo jistě číslo o něco horší, snad se dokonce říká, že na otravu po této houbě skonal i císař Karel VI.).

O houbaření se také mluví jako o českém národním sportu. Jak by také ne, když naprostá většina obyvatel ČR vyrazí minimálně jednou za rok houby sbírat do lesů, nicméně docela zdatní jsou v tomto oboru i pobaltské země, Rusko a tu a tam i oblasti na severu Evropy. Škoda, že houbaření neproniklo třeba na olympijské hry. To by naši borci vozili medailí určitě plnou náruč :-).

Vzpomínám si v této souvislosti na úsměvnou příhodu, kterou zvěčinil pan Pondělík ve své knize o Pepim Bicanovi. Během svého trenérského angažmá - tuším - v Belgii se vášnivý houbař Bican vydal do tamních lesů za účelem sběru. Místní se tomu docela divili a poté co si z "úlovku" uvařil smaženici, tak jej pro jistotu ještě týden chodili pravidelně sledovat, zda se neotrávil. Inu, kraj - jiný mrav.

To že u nás máme houby rádi se odráží hezky i v ustálených frází typu, "to jsi byl ještě na houbách" :-). Chodit na "houby" bylo asi častou záminkou mladých k provozování milostných hrátek.

Chodíte rádi na houby?

Já se přiznám, že ze všech hub mám nejraději "kováře" (t.j. hřib kovář). Vždy mě fascinovalo zmodrání nožičky poté co do něj houbař nemilosrdně zařízne svůj nůž. :-) A ta chuť..., to je radost sama.