A. C. Clarke - Zpěv vzdálené Země

Clarke - tento mistr sci-fi žánru - patří mezi spisovatelé, jejichž knihy si vždy rád přečtu. Osobně jej řadím do své kolonky "pravých autorů žánru", neboť i když mám poměrně rád kupříkladu Star Trek (hlavně originální série), tak jej - podobně jako samotný A. C. - za čistou sci-fi nepovažuji. Pořád tam převažuje (koneckonců jako i ve Star Wars) ono fantasy nad science.

Oproti tomu Clarke se vždy snažil ve svých dílech postihnout další možný vývoj lidstva bez touhy udělat vyprávění pohádkově fantastický bohaté. Sluší se snad i použít slovo vizionář. Ani v této knize - jak sám přiznává v úvodu - nepoužil nic, co by nezapadalo do fyzikálního chápání vesmíru tak, jak je nám známo. Používá tu sice termín "kvantový pohon", nicméně i to - jak se píše v závěrečné poznámce - je věc, o níž se vedly seriózní vědecké debaty.

Kniha Zpěv vzdálené Země čtenáře přivádí na planetu Thalassa, kterou před několika staletími kolonizovali pozemšťané, neboť Země podlehla zkáze svého Slunce. Na planetu však přilétá kosmická loď právě ze Země - jedná se o poslední loď, která před zkázou stihla uniknout - s posádkou většinou ponořenou do klidné hybernace. Lidé z Thalassy tak mají možnost na vlastní oči vidět své "předky".

Samotná zápletka knihy je navíc okořeněna na Clarka až nezvyklou dávku romantiky, nicméně nikdy to nepřekročí rámec únosného. Příběh je velmi zajímavý, poutavý, nicméně kdybych jej teď měl vyprávět, tak by nebylo problémem shrnout ho do několika málo vět. Pravé kouzlo knihy podle mého názoru tkví v přesném a zajímavém popisu konce planety Země, vesmírných letů a optimistické vizi lidské budoucnosti, která navzdory zkáze Země není narušena.