Kultura?

Nedávno jsem ve Stavovském divadle navštívil rozvernou komedii s názvem Čaj u pana senátora od Ivana Stodoly. Její raná verze pochází z roku 1928 a zabývá se politickou morálku (respektive morálkou obecně). Nastavuje své době - a koneckonců nejenom jí - kruté zrcadlo, kde se "správa věcích veřejných" (ano, jsou tam malá "v")stává předmětem k prosazení vlastních zájmů, kde ideje tvrdě narážejí na absolutně vítězící materialismus a kde se za každou rádoby altruistickou větou skrývá pouze nafouklá a vyprázdněná fráze.

Skvělá hra.

Ve světle současných událostí okolo vládní koalice si člověk připadá rovněž jako na divadle.

Jen tu komedii kdosi vyměnil za absurdní drama jako z pera Havla, či Ionesca. Z dané situace mohou mít radost totiž snad jen notoričtí pesimisté s jejich, "vidíte, já to už dávno říkal(a)", či příznivci konspiračních teorií, pro něž leckteré výmluvy slečny Kočí mohou být cenným námět pro večerní hovory nad šálkem čaje.

Ad slečna Kočí, to její chování je skutečně dost zvláštní. Když už jednou vím, že následující hovor bude někdo nahrávat a pak jej pravděpodobně poskytne veřejnosti, tak se určitě zachovám jinak, než že bych si jako naschvál vymýšlel různé šílenosti (a zpětně je poté vyvracel v jiných rozhovorech) a mluvil - s prominutím - jako prase. Oproti výrazovým schopnostem dané slečny je i poločasové klábosení dvojice Bosák - Táborský názornou učebnicí korektní mluvy.

I když proč ne.

Doteď moc nechápu, jak je možné, že v naší zemi stále existují anonymní akcie na doručitele, jsme v tom docela unikát (krom Marshallových ostrovů a Nauru - které ani de facto nemá hlavní město). Pak jsou možné takové roztodivné skopičiny, které se momentálně ději i v českém fotbale, následkem čehož jeden z drahokamů na náhrdelníku tohoto populárního sportu bojuje o holou existenci.