Melancholia (2011)

Lars von Trier je často nazývám kontroverzním tvůrcem. Není se ostatně čemu divit, když má na kontě snímky typu "Antikrist", či "Tanec v temnotách" nebo seriál, který si vysloužil kultovní status - "Království". O Melancholii si v některých recenzích můžete přečíst, že se jedná o snímek přístupný pro širší okruh diváků. Zcela bych tomu nevěřil, neboť mainstreamový film to rozhodně není a škatulka sci-fi, katastrofický film se k tomuto dílu hodí jen zcela okrajově.

Úvod je udělán podobně jako prolog v Antikristovi. Pomalé, přesvícené záběry, které více než "pohyblivé obrázky" připomínají obrazy jak do obsahu, tak i do formy, jsou prokládány pohybem planet za doprovodu hudby z Tristana a Isoldy od Wagnera. Film sám se dělí na dvě kapitoly, jež jsou pojmenovány podle 2 hlavních hrdinek, tedy Justine (Kirsten Dunst) a Claire (Ch. Gainsbourg). Z tohoto hlediska se nelze vyvarovat určitému srovnání například s Bergmanovým snímkem Persona. Sestry jsou rozdílné jak fyzicky, tak i povahově. Claire je ta "usedlejší" a zprvu i racionálnější, kdežto Justine je daleko nevypočitatelnější prvek, který zjevně trpí nějakou duševní poruchou. V první části je centrum děje soustředěno na oslavu svatby Justine na honosné sídle, kde bydlí její sestra s manželem Johnem (Kiefer Sutherland), v pozorném divákovi to snad může vybudit vzpomínky na Dogma 95. V kontrastu s úžasností a veselím svatby se tu však na povrch derou dost nepříjemné okolnosti ze života Justine, její absolutní neschopnost žít "normální", konvenční život.

Druhá část je odlišná, podle mého i daleko více strhující. Tam, kde byla klidná konverzace a náznaky znepokojení (zla?) se objevovaly jen jakoby "pod povrchem", tak ve druhé části filmu vyplouvají na povrch přímo. Zmenší se - radikálně - počet osob vystupujících ve filmu, takže celý dojem je daleko komornější, změní se jednání postav a vše dává tušit blížící se zkázu, která není rozhodně tak nečekaná, neboť o jejím výsledku je divák dostatečně zpraven již v prologu. Přesto však samotný závěr filmu je jeho velmi silným vyvrcholením.

Ve filmu je mnoho podivných narážek, mnoho symbolů. které se pochopitelně dají vyložit všelijak, za vše mohu zmínit 19. jamku na golfovém hřišti, název vesmírného tělesa Melancholia, změnu nálady Justine, či podivné anti-fyzikální chování Melancholie. Analýzou těchto jevů se jistě dostatečně věnuje mnoho internetových stránek - a k mé velké radosti se navzájem v mnoha interpretacích liší.

Co říci dále? Podtitulek filmu hlásá, že se jedná o krásný snímek o konci světa. Nezbývá mi než souhlasit. Po vizuální stránce je Melancholia určitě fajnšmekrovský kousek, na který se jen tak nezapomene. Pozadu nezůstává ani výborně zvolená hudba a excelentní herecké výkony. Přesto si netroufám tvrdit, že to je film, který by se např. v multikinech stal kasovním trhákem. Trier ukázal - s jeho pověstnou ironií - že v zásadě katastrofický snímek lze natočit velmi komorně a přesto působivě. O samotnou katastrofu tady navíc de facto ani nejde, neboť středobodem zájmu jsou pochopitelně lidé a teze, zda Země - a život na ni - je špatná a zkázu si zaslouží, což může vést ke stoickému smíření se s situací, či nikoliv. Film ukazuje nádherné příklady dualismu lidské duše, melancholie (coby vnitřního prožívání i coby vesmírného tělesa) a přístupu k životu vůbec.

Moji oblíbenou postavou byl John (v podání Sutherlanda), byť jeho postavě nebyl dán stejný prostor jako sestrám, neboť ten se od počátku jeví jako racionálně jednající člověk plný zdravé sebedůvěry, nicméně vývoj u něj nabere dost radikálního obratu...

Troufám si tvrdit, že Melancholia zaboduje v mnoha žebříčcích nejlepších filmů roku 2011.