Třebíč

Třebíč je město, po jehož návštěvě jsem toužil již nějaký ten pátek. Jsem rád, že se mi konečně splnila, ba co více, dokonce i přímo nádherně vyšlo počasí, takže o zajímavé zážitky (a snímky) rozhodně není nouze.

Historie je v Třebíči skoro na každém kroku, počátky města sahají až k roku 1101, kdy byl v místech dnešního zámku založen benediktinský klášter. Takové místo jako je toto město je však nejlépe prozkoumávat několik dní, takže je jistě záhodno si také vybrat nějaké to ubytování. Výběr byl celkem jednoduchý, už od času, kdy jsem restauraci U Dubu zahlédl v pořadu toho plešatého kuchaře, který je rád oslovován "šéfem", jsem toužil se v ta místa podívat. Součástí restaurace (i když v současnosti bych toto označení raději měl psát s uvozovkami) je totiž i hostel travellers.

Vypadá hezky, že? Cena je v pořádku, pokoje krásné, rustikálně zařízené, toaleta čistá, snídaně super, jen ta wi-fi tam díky extra tlustým zdem trochu haprovala. Není se ostatně čemu divit, dům má své počátky v 16. století a stojí na samém prahu bývalé židovské čtvrti.

Zajímavostí v hostelu, kterou jistojistě nelze opominout je vlastní pekárna chleba, servírují jej s domácí paštičkou a prý je to náramné pošušňáníčko, ale potvrdit to nemohu, neboť jsem si tam dal jen kulajdu a zelňačku (obě vynikající), nicméně společně s paštičkou a chlebem a nějakým tím naloženým hermelínem to jsou jediné pokrmy, které si můžete v "restauraci U Dubu" dát...., tak proto ta poznámka stran uvozovek.

Ale zpátky k historii!

V tamním muzeu (kde jsou mimochodem moc příjemní lidé) židovské kutlury (či jak se ta instituce jmenuje) jsme si krom pochutnávání na macesech (krev pannem tam bohužel prý nebyla) dali i prohlídku jedné ze dvou třebíčských synagog. V patře, kde bylo ,jak asi víte, místo pro ženy, je uložen velmi zajímavý model čtvrti zobrazují oblast "v židech" asi někdy z poloviny 19. století. Jednalo se o celkem rozlehlé území, v čase největšího rozkvětu (tedy před rokem 1848) tam sídlilo zhruba na 3000 židů s vlastním lékařským zařízením, obchody, školou, rabinátem, apod. Zcela vzadu je pak dům s názvem "šlachta", kde sídlil muž, který svojí profesí byl hodně podobný našemu klasickému řezníkovi. Samozřejmě, maso musí být košer!

Fascinující místo. Pochopitelně, takový velký počet osob vyžaduje i nějaký ten hřbitov. Židovský hřbitov v Třebíči se řadí mezi nejrozsáhlejší památky tohoto druhu na světě.

Není proto divu, že židovské město bylo roku 2003 zapsáno na listinu UNESCO, ovšem není to jediná třebíčská památka takového významu, neboť na této listině je i bazilika Sv. Prokopa.

Velmí zajímavá stavba, která dříve dokonce sloužila i jako pivovar (památky na tuto trapnou epizodu jsou dodnes patrné), dovnitř se smí pouze s průvodcem, ale i tak bez fotoaparátu. Bazilika byla vybudována někdy v roce 1240, má tři lodě a kouzelnou kryptu.

Všeliké putování tolika pro únavu dobré jest... V prostorách bývalého kláštera, v krásném, chladivém stínu se tak dobře posedává, že má člověk potom i dost sil na noční putování bývalou židovskou čtvrtí, která má právě zejména v noci neopakovatelnou atmosféru.

Z této fotografie na nás sice nedýchá ta klasická "těsnost" tamních uliček, ale zato máme možnost pokochat se pohledem na druhou třebíčskou synagogu, která je ale dnes využívána jako kostel jedné protestantské církve. Naproti budově se pak nacházel rabinát.

Člověk by však neměl zapomenout ani na různé kuriozity, např. zde se můžete podívat na předmět, který jsem překřtil na "šmoulí hydrant".

Může za to pochopitelně obrovská mediální masáž na nové "malé odéesáčky" - jak je překřtila (tuším) Mirka Spáčilová, dávali je i v tamním (po technické stránce prvotřídně vybaveném) biografu, ale odolal jsem (a místo toho vyrazil na novou planetu opic a další zpracování Jany Eyrové).

Za zmínku v Třebíči stojí pochopitelně i obrovité Karlovo náměstí, vež s vyhlídkou, či pozoruhodné množství knihkupectví. Článek však není nafukovací a obávám se, že i tento výčet mohl leckoho trochu nudit. Pokud jste dočetli až sem bez zívnutí, tak jsem ale spokojen :-).