Ladislav Zibura - 40 dní pěšky do Jeruzaléma: O pouti bez cukrové vaty

Ladislav Zibura je dnes tak trochu v ČR celebritou. Jen považte, napsal knihu, byl na "pokecu" u Krause, účastnil se AZ kvízu a psala o něm asi všechna naše mainstreamová média. A jen tak mimochodem, svými přednáškami pravidelně vyprodává slušně velké sály. Co víc si přát? Snad jen trochu času a klidu, protože Láďova kniha je dosti návyková...

Láďa (omlouvám se za to familierní oslovení, ale přijde mi to lepší, než neustále opakovat "autor", apod.) je člověk z Budějovic, který se ve svých 18 letech zcela oddal poutnické vášni. Sbalit si raneček nejnutnějších věcí, obout slušné pohorky a vyrazit k vytčenému cíli po cestě, na níž se víceméně jen improvizuje. Ideál středověkého křesťanského poutnictví naroubovaný na svět 21. století. Láďa takto navštívil pěšky Řím, obligátní Santiago, ale veřejně známým se stal až po velkolepé cestě do Izraele. Je to možná trochu škoda, protože z naší země pochází poutníků více, ale širší veřejnost o nich neví. Možná čeká poutnictví podobná renesance jako třeba donedávna dost upozaďovaný běh (i když spíše asi ne, poutnictví narozdíl od běhu neskrývá takový komerční potenciál, poutníci jsou totiž tak trochu pankáči :)).

Co je na knize asi nejlepší, je její bezprostřednost a autenticita spojená s dobrým smyslem pro humor. Láďa líčí příhody s velkým nadhledem a na svůj mladý věk (v době poutě 22 let!) píše až s pozoruhodnou vyrovnaností. Knihu v tomto případě asi lze jen těžko oddělit od svého autora, Láďa je totiž stejně jako jeho dílo člověkem odhodlaným, nepodléhajícím svírajícím předsudkům, člověkem s duší dobrodruha.

40 dní pěšky do Jeruzalema (i když jich v podstatě bylo "jen" 39 :)) je knihou, která vám o Turecku a Izraeli a o "duši" tamních obyvatel poví nesrovnatelně víc, než "zasvěcené" články mnoha "taky odborníků" na soužití kultur, islám a židovství. Ony texty totiž nezřídka pocházejí z pera lidí, kteří inkriminovaná místa nikdy nenavštívili, nebo s místními nikdy neformálně nemluvili, ale o to razantněji paušálně odsoudili všechny obyvatele na úroveň primitivních barbarů.

Ne, Láďovi nikdo hlavu neuřezal, nikdo jej nenutil konvertovat k víře (jen někteří muslimové jej upřímně politovali, že má tak krutého Boha, když jej v příšerném horku posílá na pouť přes centrální Turecko :)), naopak, až na vzácné výjimky se setkal s tradiční vřelou pohostinností tamních obyvatel, kteří mimochodem z našeho hodnotového hlediska žijí dost často v tvrdé chudobě.

Pro mě osobně byly nejzajímavější pasáže z Jeruzaléma, mohl jsem tak aspoň oprášit své vzpomínky a porovnat mé zážitky s Láďou. Troufám si ale tvrdit, že kniha je vhodná i pro jedince, kterým podobný způsob cestování moc neříká. Nahlédnout "pod pokličku" jiných světů je přece odedávna sen mnoha malých kluků, kteří jsou tu Marcem Polem, tu Livingstonem. Četba je to navíc velmi příjemná, plná osvěžujícího humoru. Za pozitivní zmínku stojí určitě i doprovodné komiksové stripy, jen těch fotografií tam mohlo snad být více... Absenci snímků ale snad nahradí Láďovi relativní časté cestovatelské přednášky (tzv. diáky).