Saulův syn (2015, Saul Fia)

Saulův syn je do jisté míry možná tím, co by šlo nazvat jako film roku. Je to film značně rozporuplný, film, na který budou (a už jsou) dost rozporuplné reakce, film, který vás dostane a nenechá v klidu...

Přiznám se, že už dlouho jsem v biografu nezažil tak intenzivní pocit znechucení, odporu a trochu i strachu. Kdosi Saulova syna označil za "umělecký horor", trefné označení. Maďarský režisér Laszlo Nemes každopádně natočil pozoruhodný kousek.

Předpokládám, že asi každý ví, kdo to byli lidé ze Sonderkommanda. O jejich životě už dříve vznikl film Šedá zóna, který jsem bohužel neviděl (i když si nejsem zcela jist, zda výraz "bohužel" je úplně namístě). Členové Sonderkommanda jsou vězni, většinou Židé, kteří obstarávají tu nejhnusnější práci osvětimské továrny na smrt, starají se o plynové komory, které "pomáhají naplnit", vyklízejí je, dezinfikují, kusy uvnitř (ano, tak mrtvým ve filmu skutečně říkají) pálí v pecích a popel následně rozprašují do nedalekého jezera (řeky?) tak dlouho, dokud se sami nestanou náplní komor (popř. vražedných jam) a jejich místo nezaujmou kusy čerstvé. Koloběh života v Osvětimi.

Nemes přistoupil k tématu velmi syrově a bezprostředně, což ještě umocňuje už tak dost drsnou atmosféru. Ve filmu není (vyjma závěrečných titulků) žádná hudba Divákům tu režisér nabídne zvláštní poměr filmových stran, který trochu připomíná obrazovku starší televize (je to 4:3? Nevím...). Důležitou roli zde hraje ostření, po většinu filmu se totiž díváme do tváře hlavního hrdiny (nebo na jeho záda), kde tvář a blízké okolí jsou ostré, kdežto vzdálenější okolí rozostřené, což podle mého názoru celkem slušně demonstruje otupělost hlavního hrdiny Saula Auslandera vůči hrůzám okolo. Mrtví mu přijdou už jen jako nevýrazná dekorace prostředí, jako obrazy na chodbách... Díky tomu je divák ušetřen těch nejvíce drásajících pohledů, o to větší muka však čekají při zvukové části filmu. Práce se zvukem je zde na jedničku s vyznamenáním, celkový pocit stísněnosti je dán totiž právě ozvučením, které se sestává z děsivého bušení na vrata plynových komor a neustálých pokřiků v němčině, polštině, maďarštině.

Osvětim je ve filmu Saulův syn představena jako do nejmenšího detailu skvěle fungující továrna na smrt. Sledujeme různá soukolí tohoto vražedného stroje a "odlidštění" zůčastněných. V pekle si opravdu nejde zachovat zdravý rozum.