Byl 15. březen a sněžilo...

Byl 15. březen a sněžilo, vítr se nepříjemně dostával i pod teplé kabáty a počasí se celkově blížilo stavu "ani psa bys ven nevyhnal". Tak tomu bylo toto úterý a podobně i před lety na 15. 3. 1939.

První věc, která mi proběhla hlavou když jsem v úterý vykoukl z okna, byla vzpomínka na moji babičku, která mi vypravovala o tom, jak Němci obsazovali Prahu. "... a tehdy tak protivně sněžilo", říkávala. Mně to vždy přišlo zvláštní, protože v polovině března prakticky nesněží a já byl v tuto roční dobu vždy zvyklý prohánět venku merunu, či dělat jiné alotrie. Chápu ale, že lidi tehdy vzrušovaly trochu jiné věci než bylo jen počasí. Konec třicátých let byl trochu děsivou dobou, aspoň tak se nám to zdá s odstupen při četbě odborných knih a studiu některých dokumentů. Lidé ale své životy prožívají často mimo velké dějiny. Moje babička tehdy pracovala v Praze. Její funkce by šla popsat jako služka. Bydlela v jedné pražské židovské rodině, kde se starala o úklid domácnosti (měla prý velice přísnou paní, která kontrolovala babiččin výkon při úklidu prachu bílou rukavičkou) a o výchovu dvou malých chlapců. Zachovala se nám dokonce doma fotografie babičky s těmi kluky, vypadají tam zaskočeně, ale zároveň upraveně a z očí jim kouká takový ten klukovský čertík. Asi to s nimi babička neměla vždy lehké. Bůhví, jak kluci skončili...

Zažloutlých fotografií máme doma víc. Babička je na jedné s nějakým vojákem (to bylo snad ještě před mobilizací v září 1938) a ne, ten voják není náš děda :). Pak několik dalších obrázků společné vycházky s dámou, jejíž jméno už propadlo veškerou dostupnou pamětí a jejíž identita už pro mě nadosmrti zůstane záhadou, a vzpomínky, kterými babička rámovala při vyprávěních mé dětství. Z celkového obrazu nevyplývá, že by si většina lidí tehdy žila nějak extra špatně, či neustále jen řešila neutěšenou politickou situaci. Jistě, nebezpečí ze strany Německa, rebelující Slováky, domáci fašisty, k obsazení Těšína vždy odhodlané Polsko a Maďary toužící odčinit Šnejdárkova vítězství krátce po vzniku republiky asi nešlo ignorovat, ale člověk většinou žije tím, co jej bezprostředně obklopuje. A biografy, tančírny a kavárny v tu chvíli mají přímější kontakt (a je tomu asi i tak dobře).

Sapkowski v jedné své knize napsal, že člověk pozná když žije v době, kdy se "píšou dějiny" jednoduše tak, že se děje moc věcí najednou. Tehdy se jich dělo skutečně dost.

Hácha odjel do Berlína, tam utrpěl srdeční příhodu, když na něj Goering křičel, že nechá svými bombardéry srovnat Prahu se zemí. Zbytečně. Možnost jakékoli aspoň hypotetické obrany padla s Mnichovem. Prezident tak chtě nechtě složil "osud národa do rukou Říše". Do okleštěných Čech a Moravy zavál "Březnový vír", krásný krycí název pro operaci obsazení posledních zbytků zmrzačeného Československa. K večeru dorazil do matičky Prahy samotný Vůdce. Ten den se stala úředník jazykem němčina a k nelibosti mnoha lidí se začalo i jezdit hezky "vpravo".

A to vše mi tak nějak ono úterní ráno prolétlo hlavou při pohledu z okna. Zvláštní, stačí taková maličkost jako je sníh a myšlenky se rozjedou. Představuji si svoji babičku, jak stojí u okna - podobně jako já ono úterý - a říká si, "zatracený počasí" a vůbec ji stejně asi jako většině dalších lidí v končící druhé republice nenapadne jak moc se život všech změní v následujících 6 letech.

A co vůbec já vím, co bude za 6 let...