Tomáš Garrigue von Habsburg

V poslední době se dost mluví a píše o Boženě Němcové. Ne snad, že by se nějak masově její knihy znovu dostaly do obliby široké veřejnosti (to je tedy dost nepravděpodobné), ale pomocí rozboru DNA se snad zodpoví letitá otázka, "čípak vlastně byla?"

Jenže podobné spory o to kdo je vlastně čí otec (matka je totiž prakticky vždy celkem jistá) se netýkají pouze zakladatelky novodobé české prózy, ale i jiných osobností. Můžeme si tak zaspekulovat, zda Jan Neruda nemá s panem Barrandem společného více než jen jistý mentorský vztah, či jak to bylo s prvním presidentem ČSR... Koneckonců proč ne. Spekulace jsou živnou půdou lidské mysli, zejména pokud se týkají slavných a bohatých.

Možná za to trochu může naše naivní představa o devatenáctém století. Ona tedy celá ta doba se profilovala jako velice mravní období, kdy dámy byly ctnostné, muži praví gentlemani a vztah se navazoval několikaletým psaním prapodivných dopisů. Ano, někdy se tomu tak dělo, nicméně to je jen jedna stránka věci. Ta druhá je o poznání temnější. Za fasádou mravnosti se totiž skrývají potlačované sexuální pudy, bující neurózy a jiné libůstky. Chodit do nevěstinců (a dost často si odnes nějaký ten pohlavní suvenýr) je naoko kritizovanou zábavou, ale v reálu se ji dopouští mnoho pánů z tzv. "lepší společnosti". Jinak se o tom samozřejmě nemluví. Ta podivná směsice pokrytectví a úzkosti se podepsala na nejednom člověku. Velmi dobře ji podle mě zachytil třeba John Fowles ve známé knize "Francouzova milenka". Skutečně doporučuji k bedlivé četbě.

Nemůžeme se pak divit, že tu a tam se nějaký ten levoboček podařil zplodit a že v rámci zachování mravního statusu quo se dotyčná paní rychle provdala za někoho ochotného (kdo obvykle dostal i slušně zaplacenou). No a onou dámou mohla být klidně i Terezie Kropáčková (později Masaryková) a dotyčným amantem třeba jistý pan Redlich (což je vlhký sen všech antisemitsky uvažujících odpůrců Masaryka - Redlich byl totiž žid, což by samozřejmě dodávalo patřičné "argumenty" sionistickému a židozednářskému spiknutí, že...), nebo třeba i takový "Franta Pepa Jednička", tedy císař František Josef... Domněnkám notně přidává i to, že Masarykův otec Josef byl negramotným kočím, společensky na zcela jiném patře než matka Terezie.

Inu což, mohlo se stát. Otázkou však zůstává, zda - krom populárně motivovaného zájmu - to má vůbec nějaký význam. Byl by snad Masaryk, tento muž, kterému se svého času říkávalo neformálně "vládce Sibiře", o to horším sociologem a hlavou státu? Ztratila by snad například jeho poměrně útlá publikace "Ideály humanitní" něco na svém kouzlu a působivosti? Znamenalo by to, že "Česká otázka", "Otázka sociální", apod. jsou díla, která by bylo nutno nahlížet z jiného úhlu pohledu?

Kdepak.

Někdy mi přijde, že jsme až přespříliš posedlí touhou lidi zaškatulkovat podle jejich národnosti, jazyka, rodičů, tedy podle všech těch atributů, které si ale sami rozhodně vybrat nemohli. Přehlížíme tak jejich opravdové zásluhy. Pro mě osobně už Masaryk zůstane nadosmrti statečným člověkem, který se nebál se ctí postavit nespravedlnosti i když měla podobu zfanatizovaného davu. Moc se mi líbí jedno označení, které mu přiřknul filosof Erazim Kohák v jedné ze svých knih, "Masaryk byl krásný, když se proti posluchárně zfanatizovaných studentů zastal spravedlnosti. Stál u tabule, štíhlý, klidný, a uprostřed té vřavy psal křídou výzvu k diskusi. Nikdo ji nepřijal. Zato dav studentů přitáhl k Masarykovu bytu a ve jménu rasové čistoty mu vytloukl okna. Masaryk byl krásný."

Ano, to byl a nic na tom nemění ani případná ironická hříčka osudu.