ČR - země sportu zaslíbená

Když jsem byl malý kluk, tak mi přišlo, že ze sportovního hlediska jsme "pupkem světa". Železný si házel jeden rekord za druhým, tenistky Novotná a Suková kralovaly tomuto krásnému sportu, Ivan Lendl byl (a dosud je) obrovským pojmem, na svůj nástup se chystal Martin Doktor a hokejisté patřili ke světové špičce (s menšími výkyvy). Ten dojem byl samozřejmě trochu klamný, ovlivněný mediálním důrazem na ta sportovní odvětví, kde se jednodnuše dařilo, čímž samozřejmě nechci tyto úspěchy nějak umenšovat. Když se ale tehdy zjevil někdo z naší země (ať už název byl ČSSR, ČSFR, atd.), kdo kdesi získal medaili, pohár, apod., tak mě to jednoduše zase tak moc nepřekvapilo, protože "co Čech, to sportovec" pro mě asi platilo více než pověstné "co Čech, to muzikant". Teprve postupující roky mě naučily ocenit všechny ty zdánlivě drobné a samozřejmé sportovní úspěchy našich spoluobčanů.

Občas ale nastane paradoxní situace, kdy se podaří dosáhnout vynikajícího, unikátního úspěchu, který ale není vůbec doprovázen mediálním zájmem, občanským humbukem na Staromáku a podobnými srandičkami. Jedním z těchto úspěchů je fascinující počin Martina Hokeše, což chci aspoň částečně těmito řádky korigovat.

Běhají se různé závody, v arktickém mrazu, ve vedru amerických kaňonů, či - to asi nejčastěji - někde v poklidu v mírné teplotě na rovince. Z té neskutečné přehršle různých běhů ční na pomyslném piedestalu slavný Spartathlon. Jedná se o ultra závod pro ty, kteří známý maraton (42 195 metrů - mé osobní běžecké maximum) berou jen jako takovou rozcvičku, přičemž ta pravá zábava začíná možná až někde okolo stovky. km v nohách. Spartathlon měří půvabných 246 kilometrů a koná se na počet mýtického Feidippida, takže začínáte pod athénskou Akropolí a směřujete a k nohám sochy spartského králo Leonidase. Taková dálka se pochopitelně běží docela dlouho, rekord drží Yannis Kouros (20 hodin a 25 minut), letos na trati získal stříbrnou medaili našinec Radek Brunner v čase 22 h 49 min, což je samo o sobě vynikající a jistě by to také stále za větší pozornost (těch pár článků na webech typu rungo mi fakt přijde málo), ale pojďme dál.

O Radku Brunnerovi to totiž dnes nebude.

Může se totiž stát, že i takový Spartathlon vám přijde jako sice docela dlouhý běh, ale myšlenky vám říkají něco ve stylu, co kdyby bylo trochu pravdy na tom, že (asi) mýtický Feidippides těch kilometrů běžel o něco více. Konkrétně trasu Athény - Sparta - Athény. Nemusíte být zrovna premiantem na matematickém gymnáziu abyste si mohli spočítat, že taková trasa měří asi 490 kilometrů. To už je více než slušná porce, což?

Vznikl tak závod s názvem "Authentic Fhidippides Run", jehož se letos běžel třetí ročník. Postavit se na start takového běhu, který by asi širší veřejnost označila jako.....(doplňte si oblíbené slovo z odvětní šílenost, bláznovství, atd.), samozřejmě není jen tak, takže letos se na startu shromáždilo 28 vytrvalců. Mezi nimi i jeden Čech - Martin Hokeš.

(foto výše je ze stránek Czech Spartathlon Team a souvisí s výše zmíněným "kratším závodem Spartathlonu", toho se letos totiž Martin Hokeš také zúčastnil a patrně jej pojal jako takový "průzkumný trénink" :)).

Některé dobře míněné rady pro běžecké vytrvalce tvrdí, že "napálit" to hned od startu není zrovna nejlepší taktika. Martin Hokeš na podobné rady ohled moc nebral, byl s přehledem první na 40. km, 87. a i na všech dalších (s nemenším přehledem). Závod startující 18. 11. v 7 ráno v Athénách senzačně vyhrál časem 78 hodin a 22 minut. Ano, je to více než 3 dny v kuse, přičemž vemte v potaz kumulující se únavu a extrémní zátěž prakticky bez spánku... Fascinující, že? Druhého Fina Niemenmaa za sebeou Martin nechal o více než 4 hodiny.

Podobné sportovní výkony, které de facto osahávají hranice lidských možností, jsou podle mě velmi zajímavé. O to větší je pak škoda, že o daném závodu velká média vůbec neinformují. Ano, uvědomuji se, že svět ultramaratonců je z velké části tvořen amatéry a vše je občas organizováno na nadšenecké bázi, ale to přece neznamená, že velká média by se měla věnovat jen těm komerčně úspěšným projektům. To vše navíc v době stále trvajícího - prakticky celosvětového - běžeckého boomu.

Smutné.

A zároveň podněcující k tomu hledat si různá sportovní odvětví, protože ta jsou - podobně jako lidská kreativita a představivost - velmi pestrá a často příjemně překvapující.