Výročí smutné smrti Jana Masaryka

Osudové osmičky československé historie pomalu doklopýtaly k sedmdesátému výročí tragické smrti ministra zahraničí Jana Masaryka. Tato patrně asi největší mysteriózní hádanka naší minulosti i dnes představuje solidní magnet poutající pozornost jak laiků, tak odborníků.

U nás doma se toto téma řešila prakticky od té doby, co si jen dokážu vzpomenout. Po revoluci jsme pak nakoupili i nějakou literaturu, kterou představovala např. kniha Případ Masaryk od Claire Sterlingové. Až později mi začalo trochu vadit, jakou podobu celá kauza v průběhu let dostala, přišlo mi, že se stala spíše než pietní vzpomínkou kolbištěm pro střet ideologií a různých fantasmagorických teorií, kde se na tragičnosti situace přiživovaly různé existence.

Podle mého názoru na Jana Masaryka velmi sedí označení tehdejšího amerického velvyslance L. Steinhardta, který jej v jedné z depeší označil jako "double - talk", tedy jako osobu, která si to snaží nerozházet ani na jedné straně barikády a často se uchyluje k proklamacím plným prázdných frází. Je dobré si připomenout, že to byl právě Jan Masaryk, který - jakožto člen československé delegace - tleskal Vyšinskému projevu v Paříži, projevu o "americkém dolarovém imperialismu" a o chystaném Marshallově plánu prohlásil, "Bude-li tento plán společným evropským podnikem, jsem bez výhrad pro něj. Je-li však jeho účelem rozdělit Evropu, jsem proti němu."

Ano, je to ten samý politik, který se zároveň blízce stýká s Peroutkou a Zenklem. Ten samý politik, do něhož byly veřejností projektovány představy jakožto garance dalšího demokratického vývoje v zemi a který při osudových únorových dnech pravděpodobně nejprve skutečně odstupujícím ministrům přislíbil podporu, aby poté nečekaně onemocněl laringitidou a nebyl ministry vůbec k zastižení. Váhání a lavírování mezi Benešem a Gottwaldem, které nešlo odsouvat do nekonečna, tak Jana Masaryka nakonec dostihlo a vyústilo v jeho tragický konec.

Otázka po způsobu smrti (vražda/sebevražda) tak podle mě není zase až tak důležitá, osobně mi trefnější přijde memento nemožnosti pokoušet se sedět na dvou židlích (či být mostem spojujícím dva břehy, mostem, po kterém se šlape...) a snažit se o za vlasy přitažené lavírování, přičemž jedinou "krabičkou poslední záchrany" je stárnoucí a nemocný prezident, od něhož mnozí čekají, že snad začne tahat králiky z klobouku v podobně samospásných řešení náročné situace.