Předstírání a mizející solidarita za časů koronaviru

 Sněhová nadílka, která nám v posledních dnech docela vydatně zásobuje zemi, možná na čas odvrátila pozornost od šílené pandemické krize, z níž zatím není vidět ani pověstné světlo na konci tunelu. Možná také ne. Diskusi totiž stále ovládají dost emotivní výlevy směrem k (ne)rozvolňování epidemických pravidel, která docela upozaďují i samotné řešení pandemie jako takové. Varovný prst se často vznáší do budoucna směrem k finančním propadům, nejistotám trhů, sektorové nezaměstnanosti a bůhvíčemu ještě.

Na dva důležité aspekty se ale podle mě trochu pozapomíná. Jestli nám koronavirová krize něco důležitého přinesla (nebo odnesla, záleží na úhlu pohledu), pak je to jakýsi návrat do normalizačního života v předstírání. Můj dojem je takový, že mnoho lidí předstírá, že epidemiologická opatření dodržuje, nosí tedy způsobně roušky např. ve veřejné dopravě, ale v okamžiku, kdy tento důvod pomine a oni jsou opětovně "mezi svými", tak je odloží a žije se jako dříve. Stejně tak restauratéři předstírají, že mají zavřeno, ale poctivé štamgasty si dovnitř pustí. Jistě, nutí je k tomu zoufalá ekonomická situace, ale to na kultuře předstírání nic nemění. Podobně je na tom i Vláda. Předstírá, že se trasuje, že má pandemii víceméně pod kontrolou, ale realita je trochu jiná. Paralela se zmiňovanou kulturou předstírání během normalizace se tedy vysloveně nabízí. Z dlouhodobého hlediska je to ale východisko dost zhoubné.

Dalším aspektem je pak podle mě mizející solidarita. Co si budeme nalhávat, ta v naší zemi ani před covidem nebyla úplně "top". Přesvědčení, že si každý za svůj zpackaný život může sám je tu už od devadesátých let hojně rozšířené a současná krize to jen více obnažila. Už hůře se pak dívá na realitu, v níž se každému nedostává onoho luxusu pracovat na "home office", mít krásně zařízený dům se zahradou, kde se "lockdown" tráví o poznání lépe, než na přeplněné ubytovně (kde se často navíc ani nejedou základní hygienická opatření). Ale co, odbyde se to tím, že si za to ti lidé mohou víceméně sami, měli se asi prostě více snažit.