On the Beach (Na břehu) 1959

 Na břehu je poměrně známý film (minimálně mezi milovníky starších sci-fi snímků), který se v roce 2000 dočkal své předělávky (která je barevná, což ovšem u snímků orientujících se na post-apokalyptické téma není vždy výhra). Film je to prý také docela vlivný (údajně něco z něj inspirovalo i legendární počítačovou hru Fallout) a hrají tam zajímaví herci. To není úplně špatná pozvánka na sledování...

Byla by však chyba představovat si film jako nějaké šílené post-apo ve stylu Šíleného Maxe, to je patrné už z traileru z roku 1959. Nicméně určitá míra mrazivého dopadu je přítomna prakticky od začátku a pranic ji nekazí trochu na nervy lezoucí neustále hrající song "Waltzing Matilda". 

Svět se zde propadl do katastrofy jaderné války (bůhví proč vlastně začala), jedinou částí, kde ještě žijí lidé, je vzdálená Austrálie (a možná Nový Zéland?), kde se řeší co dál. 

Trochu mě zarazil bohorovný klid obyvatel Austrálie, kteří velmi disciplinovaně přesedlali z aut (není benzín) na koně a kola a vůbec se ve filmu chovali vzorně, že by z nich měl i Robinson Crusoe radost jakožto z věrného odrazu vyslanců kulturního světa. Tedy žádné rabování, prostor pro šílené kazatele, apod. Do jaké míry je nastíněný obraz reálný, nechť posoudí každý sám.

Plusem je také plejáda zajímavých herců v čele se slavným Gregory Peckem coby kapitánem americké ponorky. Na nervy mi trochu lezla Ava Gardner, Freda Astaira jsem skoro nepoznal a Anthony Perkinse mám až příliš zafixovaného jako pana Batese, takže jsem jen čekal, kdy tato jinak kladná postava, vytáhne ze sklepa mrtvolu... :).

Film je to každopádně zajímavý. Nejsilnější je na něm jeho apel na lidskou racionalitu. Říkám si, že možná i díky těmto snímkům to v roce 1962 dopadlo nakonec dobře.