Jan Žižka (2022)

 

Jan Žižka je předlouho očekávaný film Petra Jákla, který už se mezitím stihl proslavit (nebo také „proslavit“) díky filmům jako byl horor Ghoul, či konspirační krimi Kajínek. Tentokráte tento mnoha pády opadaný bývalý kaskadér a judista (a také účastník olympijských her) zabrousil do doby vrcholného středověku a rovnou zamířil na solar českých vlastenců, neboť tento film se soustředí na Jana Žižku. Pravda, Jendu zde nevidíme v době jeho největší slávy coby stárnoucího muže (což tehdy bylo cokoli nad 40), kterak velí polním vojskům, ale ještě v časech, o nichž z hlediska jeho osoby i takový Čornej tápe. Tato bílá místa na poli válečníkova života však náramně svědčí panu Jáklovi. Není totiž nic horšího, když vám umělecké ambice svazují takové věci jako minulá historická skutečnost.

O filmu se mluví snad už někdy od roku 2013 (scénář byl snad v první verzi napsán ještě dříve), Jákl sehnal cca půl miliardy (na české poměry nevídané peníze) a rozhodl se film pojmout ve stylu svých oblíbených historických spektáklů typu Gladiátor a Statečné srdce. Ovšem tak nějak po česku. A tak to taky dopadlo.

Nebudu zastírat a dlouhodobě šponovat případné čtenářstvo – snímek to podle mě není podařený (a to hned na několika úrovních). Bylo by příliš snadné a laciné láteřit na ahistorické věci typu podivných kostýmů a zbraní, které hejtman z Trocnova nemohl znát. Každý historický film (až na pár vzácných výjimek v podobě filmů, které zobrazují události z dob ne zase tak zaprášené historií) si s sebou nese balíček podobných nešvarů. Dá se to přežít, když je jinak svět představen přesvědčivě a zhruba odpovídá „duchu doby“ dle současného vědeckého poznání. Koneckonců i takový uznávaný film jako je třeba Sequensův Atentát (snad by i on možná šel s trochou fantazie zabalit do pozlátka s nápisem „historický“) je v některých věcech záměrně nepřesný jednoduše proto, aby scény náležitě filmově (a žánrově) využil. To vše lze prominout. Když ale většina postav ve filmu působí jako fanoušci Depeche Mode, kteří si odskočili na víkendový LARP do lesů, tak to není moc dobře.

Je to vlastně prokletí mnoha historických filmů od devadesátých let dále. Představu temného středověku dávají najevo temným oblečením, neustále zataženou oblohou, blátem, deštěm… a oběšenci na stromech. Jistě, toto vše se jistě do jisté míry vyskytovalo, nicméně i tehdy lidé chodili v barevných šatech (máme na to spoustu důkazů) a určitě minimálně občas svítilo slunko. Jákl v podstatě nenatočil historický film v pravém slova smyslu, jen najel na specifický žánr převážně amerických historických (nebo spíše historizujících) snímků, které procházejí samozřejmě také svým vývojem. Jinak vypadaly v 50. a 60. letech, jinak v letech 90. Pravidly těchto filmů se podle mě Jákl řídí primárně. Žižku je tedy potřeba brát jako pokus o žánrový snímek se vším všudy. Mně osobně na podobných filmech vadí nejvíce jedna věc – snaží se zobrazovat (s větší či menší úspěšností) historické události, avšak mluví (logicky) k dnešnímu divákovi, a tak i logicky používají dnešní jazyk a myšlení. To pochopitelně ale vede k pokroucení původních událostí, motivací postav, apod. Jako klasické klišé těchto filmů by šlo asi uvést slovo „svoboda“. I v Jáklově filmu se hojně používá (dokonce si jednu repliku půjčí přímo ze Statečného srdce). Snaží se ale podle výše napsaného mluvit směrem k současnosti, k současnému pojetí svobody. To je ovšem patrně dost odlišné od toho, jak slovo „svoboda“ vnímali lidé počátku 15. století. I toto je potřeba při sledování filmu mít na paměti.

Jsem rád, že se ve filmu objevilo hned několik míst, ke kterým mám silný osobní vztah. Jednak je to „Amerika“ u obce Mořina a druhak samozřejmě i slavný Olymp Brd – Plešivec (speciálně jedna lokalita, kam chodím rád čundrovat). Je sice s podivem, že jednou je tu „Amerika“ za prosluněnou Itálii a podruhé za místo boje kdesi v Čechách, ale co už. V zahraničí si toho asi ani nevšimnou. Když už jsem u výčtu pozitiv, tak by bylo fajn zmínit herecké výkony Bena Fostera a Sophie Lowe, neboť mi přišly velmi dobré. Foster toho dokáže dost odehrát jen výrazem obličeje, jen kdyby toho tedy bylo k hraní ještě více (sluší se podotknout).

Negativa však podle mě jednoznačně převažují. To se projevuje i v podobě ozvučení filmových soubojů, kdy to místo připomíná mlátičky Šimona a Matouše, sebemenší úder pěstí vám ještě dlouho drnčí v uších. Fakt je to nutné? Filmu také nepomáhá, jak se Jákl patrně moc a moc snažil, aby byl brán vážně. Paradoxně to někdy vede k tomu, že leckteré scény působí (nechtěně) směšně. Postavy ve scénáři také trpí častým filmovým neduhem, kdy mají tendence vše vysvětlovat. Zde se to týká zejména komického dua Rožmberk – Zikmund.

Jákl si také pochopitelně sezval různé odborníky na středověk, aby mu jeho vizi posvětili. Prý se tak skutečně stalo a byl mezi nimi Jaroslav Čechura. Možná by stačilo tolik se nezaklínat tím, jak je film v mnoha detailech historicky věrný (není) a několika podlézavých rozhovorů a recenzí (např. poslední číslo časopisu ČD, kde už chyběla jen otázka typu, „jak je možné, že jste tak geniální a skvělý“) a Jákl by si ušetřil velkou část kritiky. I tak by ale snímek podle mě moc nefungoval, samotná zápletka je totiž docela podivná. Rožmberk cílící na nevěstu z francouzské královské rodiny je i na něj trochu vysoký odpich, postavy zmateně pobíhající v lesích, píseň „Kdo jsou boží bojovníci“ puštěna hned třikrát (i když tematicky jasně odkazuje k době minimálně o dvě dekády pozdější)…, jistě, melodie mohla být starší, ale ta slova, ta slova. A tak je to ve filmu skoro se vším. Až jsem se tedy snad i divil, že Žižka nakonec nedostal do ruky dle Černých baronů onen proslulý „gulomet“.

Dojem moc nevylepší ani závěrečná scéna vozové hradby a útočících nepřátel (posunující nás o dvě dekády do budoucnosti), kdy se mezi polním vojskem skví i pan Jákl.