Liborův blog

Gary Linekar o fotbale prý kdysi řekl, že je to hra, kterou hraje 22 lidí a kterou vždy vyhrají Němci. Také se říká, že je to krásná hra na 2x45 minut, kde rozhoduje počet vstřelených branek. To druhé bude patrně platit, dokud se kolem onoho kulatého nesmyslu nadále budou shromažďovat zraky vzrušených příznivců, u té první záležitosti - počtu minut - se možná dočkáme menší úpravy. Prý by to fotbalu pomohlo. Já ty argumenty v zásadě chápu, fotbal se skutečně hraje na 2x45 minut, nicméně čas skutečné čisté hry bývá obvykle o dost nižší. Odhaduje se, že v mnoha zápasech se z oněch 90 minut odehraje třeba jen něco málo přes hodinu. Zbytek času tvoří nepříjemná výplň v podobě sbírání míčů za "outovou" čárou, dohody s rozhodčím, slavení gólů, apod. Přiznám se, že se mi také nelíbí stav, kdy můj tým prohrává třeba jen o gól, čas neúprosně běží směrem k devadesáté minutě a soupeřův brankář se rozhodne zkoumat své vlastní brankoviště, upravovat si míč, zavazovat tkaničku, apod. Vrchol...

Televizní stanice Šlágr TV bývá často terčem posměšných negativně kritických ohlasů, nutno říci, že z velké části právem, nicméně to je podle mě jen jedna stránka poněkud složitější věci. Pravdou je, že tato stanice nabízí převážně dost šílenou a předraženou kolovrátkovou hudbu od lidí, jejichž vystoupení působí hodně bizarně - a to ještě v tom lepším případě. Skupinka podivných strejců poskakujících na otřepané melodiíe minulých dekád občas doplněné nějakým pokusem o lidovku, tvorba vlastních "televizních stár" a hlavně následný předražený prodej produktů, to jsou atributy, které vedou v současné době k relativnímu úspěchu a popularitě (minimálně mezi cílovou skupinou, což jsou zpravidla lidé 60+). Pomyslným vrcholem pak jsou dovolené v zahraničí (tuším, že se jedná o Černou Horu), které Šlágr TV organizuje a kde se můžete potkat s oblíbenými tvářemi této stanice. Upřímně, toto soutěží o horší dovolenou snad jen s pobytem v Osvětimi a jednosměrnou jízdenkou tam… Ale chápu, c...

Běžecké závody jsou fajn věc, člověka to přiměje řádně natrénovat, vydat ze sebe maximum a pak si vše náležitě užívat v cíli a hodnotit jednotlivé "etapy" někde u piva s přáteli. To ale samozřejmě neznamená, že by na nich zpravidla vše bylo zcela sluníčkové a souložili tam jednorožci s elfy. I když popravdě, sluníčka byla letos na Karlštejně víc než dost. Běhej lesy je zajímavá akce, která zpřístupňuje široké sportovní veřejnosti různé závody, jejichž hlavní část vede po různých lesních prostorech, na přetřes tak přicházejí dříve uzavřené části Brd, Šumava, apod. Karlštejn je takový protekční závod, protože je nejblíže matičce v Praze a zkusmo se tam před 2 lety uskutečnil jakýsi "nultý" ročník tohoto závodu. No jo, kdo by odolal, když máte možnost proběhnout se i dole v lomu zvaném "Amerika", nasát čitý vzduch za vizuálního vjemu krásné středočeské krajiny a nebát se "dýchat z plných plic", jak tvrdí slogan těchto závodů. Je tedy úplně logické, ...

To, že S. Kinga mám za dobrého vypravěče zajímavých příběhů, ví asi každý, kdo mě zná. Zároveň do jisté míry chápu ten určitý odpor k jeho osobě a je mi také jasné, že ty knihy prostě asi nelze doporučit každému, a to i při opakování dobře známého tvrzení, že S. King je jedním z komerčně nejúspěšnějcích autorů posledních 30 let. No jo. Jednu věc ale musí na Kingovi uznat i jeho nejzapřísáhlejší odpůrci - navození retro atmosféry. Pokaždé když se s mistrem hororu vydávám na nějakou strastiplnou a děsivou pouť do minulosti (zejména pak když se jedná o přelom 50. a 60. let), tak mám velmi intenzivní pocit autentické atmosféry. Ten zahrnuje zdánlivě drobné maličkosti, ale ve výsledku působí velmi silně, a to dokonce tak, že i jinak velmi napínavou dějovou linku může místy zastíňovat. Minulost navíc - podle mě - King nevidí skrze nějaké zkreslující brýle (ať už růžové nebo černé). Na USA padesátých let oceňuje absenci stísňujících zákazů, relativně čistý vzduch, poctivé jídlo,..., ale zárov...

Vzdát se není zpravidla moc snadné, obsahuje to totiž připuštění sobě (a někdy i okolí) vlastního selhání, nedokonalosti, takového vřídku na jinak dokonalém obrazu vlastního ega. To je bohužel něco, co leckteří lidé překonat nemohou. Vzdát se je někdy teprve počátkem budoucího traumatu, stejně jako pro generaci mého dědy byla mnichovská kapitulace něčím, s čím se patrně nikdy do konce života zcela nevyrovnal. A i když na celou mnichovskou záležitost můžeme pohlížet zorným úhlem vítězů, tak ta trpkost tam prostě pořád zůstává. Já osobně doufám, že něco podobného tzv. "mnichovskému traumatu" se mě snad nikdy týkat nebude, ale ne nadarmo se říká, že pokud člověk neřeší ty skutečně důležité životní otázky, tak si je sám udělá z něčeho podstatně méně důležitého. Tím něčím daleko méně důležitějším je v mém případě známý pražský maraton, možná největší běžecký závod v zemi. S tímto sportem už koketuji několik let, úměrně své výkonnosti navyšuji (respektive snižuji) tréninkové dávky ...

Johnossi nejsou úplně neznámou skupinou. Tahle parta ze švédského Stockholmu stihla vydat nedávno svoji pátou řadovou desku, zatím za ni sklízí vesměs samé ovace, říká se o ní, že je na pomyslném vrcholu a vůbec docela "jede". No jo, ale ta Británie je pro Johna a Ossiho tak nějak zakletá. Třeba se to s albem Blood Jungle podaří zlomit. V podstatě se jedná o příjemný melodický indie rock (kterého je všude plno) s odkazem na kapely z bluesrocku (jako třeba The White Stripes). Album se poslouchá hezky, během několika protočení v přehrávači si budete některé skladby notoricky notovar při jízdě mhd, před spánkem, i třeba ve frontě na banány. Nejedná se ale zároveň o nějaké bezduché melodie. Písničky jsou okořeněny zajímavými texty, kde se například probírá odcizenost současného světa, i policejní brutalita (skladba "Hands"). Hodně silná a pohromadě držící deska, která chytne hned u první skladby s názvem "Blood".

Robert Michel je jedním z autorů, nad nimiž se zavřela voda literární historie. Což o to, on psával docela slušně, troufám si říci, že tato kniha dokáže oslovit i současné čtenáře (koneckonců relativně nedávno také znovu vyšla u Malverinu) a svého času dokonce získal československou literární cenu, nicméně Robert Michel - tento nástupce poetiky Adalberta Stiftera - byl totiž Němec. A Němce jsme v kulturním Československu nechtěli. Tak nějak se podařilo přivést na uměleckou scénu znovu díla Kafky, Maxe Broda, apod., nicméně díla "šumavských" autorů, kteří byli spojeni s nynější Horní Planou, jsou stále podle mého názoru zapomenuta. Nové vydání knihy "Ježíš na Šumavě" tedy považuji za velmi důležitý počin. Michel přichází s odvážně pojatým příběhem, který se tváří jako autobiografie (a po dlouhou dobu jsme mu to i docela věřil). Přivádí nás do malebného prostředí Šumavy do doby zhruba někdy na přelomu 19. a 20. století, do časů, kdy moderní svět už pomalu roztahoval s...