Liborův blog

Je krásná letní noc, krátce před půlnocí, a vy se zrovna uchylujete do baru kdesi za městem. Sedí tam málo lidí, z reproduktorů se tiše linou jazzové tóny, pomalu dojdete k baru, kde si objednáte kávu, kterou si vezmete ven a sledujete nádhernou noční oblohu. Tak nějak takto chutná deska od projektu Tropics, za kterým se skrývá Chris Ward. Jedná se o třetí řadové album (pro mě ale pravděpodobně první, které jsem slyšel), které v sobě umně kombinuje downtempo, drum n bass, trochu letního popu i psychedelické elektroniky. Ve výsledku při poslechu z reproduktorů vylézají tóny vhodné k relaxaci, sentimentálnímu vzpomínání, které jdou výborně k sobě s prodlužující se tmou (byť deska vyšla uprostřed léta). To je v podstatě vše, co deska nabízí, nečekejte náročné texty plné politického přesahu reflektující aktuální dění. Tady je úmysl daleko prostší, deska se snaží navodit příjemnou náladu, a to jí jde po čertech dobře.

Dnešek je plný různých oslav směřujících k připomenutí sta let od vyhlášení Československa. Některé oslavy mají spontánní charakter a přijdou mi docela fajn, u jiných pociťuji spíše pachuť kýče a jisté trapnosti. Tomu se ale bohužel u podobných monstrózních akcí asi nelze vyhnout. Nabízí se však trochu nepříjemná otázka, zda má vůbec smysl slavit vznik státu, který dnes už neexistuje. Samozřejmě chápu, že současná ČR se hlásí k odkazu Československa jako jeho pokračovatelka, nicméně větší logiku by asi dávalo slavit 1. 1. 1993. Kdo si však v postsilvestrovské kocovině na něco takového vzpomene, že? Přesto vnímám akt slavení státních svátků jako něco důležitého, protože lidé jsou vesměs taková sociální zvířátka, která potřebují mít jasně a srozumitelně uspořádanou minulost (ideálně na linii dobrý x zlý, tedy dobré Československo versus prohnilé mocnářství), což přes kontinuitu hodnot posiluje důvěru lidí v přítomnost. Ono to sice v praxi vesměs vede k tomu, že se oslavuje jakási módní o...

Slavného Otziho (omlouvám se, že píši bez té diakritiky nad "O", nicméně oficiální český název filmu je skutečně takto) zná asi i člověk u nějž archeologie nemusí nutně patřit mezi ta největší hobby. Však objev zmrzlé (dochovalé!) mrtvoly muže i s veškerým příslušenstvím (batoh, zbraně,...) z doby eneolitu je pravým vědním pokladem. Když navíc za použití moderních technologií a vědeckých postupů dokážeme z obsahu žaludku a pylů zjistit přibližná místa kde se ve dnech před svoji smrtí pohyboval a dokonce způsob jakým byl zabit, tak to nejednomu člověku začne šrotovat fantazií možný příběh tohoto nešťastníka. Ovšem to je ono úskalí archeologie, i když dokážete shromáždit relativně dost informací, tak vám stejně chybí podstatná část poznatků směřujících k většímu pochopení člověka, jeho mysli, apod. Jméno a skutečná motivace "Otziho" smrti nebude nikdy odhalena. Toto fantastické tajemství a zároveň možnost aspoň zlehka nahlédnout pod pokličku pradávné minulosti vytváří...

Paul McCartney je taková živoucí encyklopedie populární hudby, jen těžko byste totiž hledali osobu, na níž by tato charakteristika seděla trefněji. Čas běží jako voda a populární "Macca" už píše u kolonky svého věku číslovku 76 (narodil se shodou okolností přesně v den boje československých parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje), přitom se z něj rozhodně nestal nějaký stárnoucí muzikant vzpomínající se slzou v oku na časy zašlé slávy oprašováním a reedicemi starých nahrávek. Macca se čile pouští do nových skladeb, do nových alb a do nových turné - to vše s potenciálem oslovit "tradiční" posluchače a zároveň hudbou, která zní aktuálně i v roce 2018 (bez karikatury sebe sama). To je podle mě něco, co dělá z "umělce dekády" umělce prakticky napříč stoletím. Ale dost obecného chválení a pojďme ke konkrétnu. Egypt Station je vynikající deska v tom, jak široké spektrum hudebních stylů dokáže projevit a jak jednolitě zároveň působí. Z písniček je vám v podstatě...

Jednou z prvních knih, které jsem jako malé robě přečetl, byl hned po slabikáři a komiksech od Káji Saudka titul s názvem Toulání po Brdech. Aspoň tak si to teď pamatuji, i když je možné, že se do toho vmísil ještě nějaký Čtyřlístek a Asterix vydávaný na pokračování v Sedmičce pionýrů… Knihu Toulání po Brdech od Jana Čáky dostal můj otec ke svým čtyřicátinám. Dodnes si nejsem jist, jestli ji vůbec někdy četl, pamatuji si jen na založený ubrousek v kapitole o cvočkářích. Když jsem tehdy knihu otevřel, tak mě hned upoutaly pozoruhodné ilustrace, o nichž jsem se až později dozvěděl, že jsou rovněž dílem autora knihy. Byly takové pohádkově tajemné, takže čtenáři mohla před očima ožívat postava tajemné ježibaby na brdské Kuchyňce stejně dobře, jako osudy sovětského výsadku Bogdana Petroviče Boguna na sklonku druhé světové války. To vše doplněno velmi čtivým, erudovaným a láskyplným textem. Jan Čáka byl velkým brdským patriotem a na jeho knihách a ilustracích to je znát. V mládí skaut (navžd...

Režisér Álex de la Iglesia má na kontě už pěknou řádu solidních filmů, které se většinou vyznačují podivným černým humorem a jistou dávku bizáru (a to i na španělskou kinematografii). Čistě z omezeně žánrového hlediska lze jeho filmy šmahem odsoudit, nicméně myslím si, že by to byla velká škoda - mají totiž jednu poměrně podstatnou filmovou vlastnost, dokáží zaujmout pozoruhodnými charaktery a šikovně vystavěným příběhem. Krásným důkazem je toho i snímek El bar. Mám docela zálibu ve španělských filmech, které si šikovně pohrávají s atmosférou na rozhraní hororu. Osobně se domnívám, že výstavba napětí a práce se strachem jde na stříbrné plátno v této zemi o poznání autentičtěji než v zámoří. Ve filmu El bar se sice přímo s hororovým žánrem nepotkáváme, ale tajemnou atmosféru, kde si minimálně z počátku divák říká "co se sakra děje" to má - a funguje. V centru Madridu stojí malý bar, v němž se schází nesouradá skupina osob z rozličných sociálních vrstev. Nenadálá událost - smrt...

Jiří Drahoš se chystá na Praze 4 kandidovat do Senátu PČR. Jeho zájmem je prý lidi spojovat. Podobně je na tom také Jan Štern se zbrusu novým projektem Nové Česko, který chce oslovit všechny od městských liberálů po Zemanovi voliče. Je ale vůbec vznik takové "super catch all party" reálný, nebo se jedná pouze o lhaní do vlastní kapsy? Chápu, že žijeme v zemi, kde si obskurní partička SPD Tomia Okamury postahuje obrázky mladých žen z Německa a vloží jim do úst roztomilé citace o tom, kterak je jediná možnost pozitivní budoucnosti spojená jen a pouze s panem Tomiem. U této partaje to ale snad nikoho moc nepřekvapí. Snahy sjednotit roztříštěnou politickou scénu jsou samozřejmě přítomny v podstatě od doby existence volebního práva. Osobně si myslím, že většinou k ničemu smysluplnému nevedly. Snahy "překlenout příkopy, které ve společnosti vykopal stávající prezident" jsou možná chválihodné, ale bohužel podle mě trestuhodně pomíjejí tu skutečnost, že tyto příkopy už zde ...