Liborův blog

  Kasabian, skupina s chytlavými melodiemi, jejichž název si ale pamatuje jen málokdo, přichází s další deskou s podivným názvem (v podivném fontu). Není to však jediná podivnost, před cca 2 lety skupinu opustil zpěvák Tom Meighan (příčinou bylo napadení své ženy), takže toto je první album, na němž se v podobě frontmana a hlavního pěvce představí Serge Pizzorno. Za mě se jedná určitě o velmi povedenou desku. Jsou v ní místa, kdy bych Kasabian asi nepoznal, pak ale následuje pasáž, která zní jejich typickým zvukem. Stále tedy trvá to, že skupina mi někdy dost připomíná Primal Scream (ale neberu to jako negativum). Obecně deska je hodně kohezivní, návaznost skladeb nijak neruší, a přitom se zároveň jedná o někdy dost různorodé písně. Některé ("Letting Go", "The Wall") mají silný popový základ, jiné ("Rocket Fuel", "Alygatyr") posluchače přivádějí na vlnu ostřejší elektroniky. Určitě se jedná o zajímavý poslech, s nímž není problém zažít (slovy jed...

  Jan Žižka je předlouho očekávaný film Petra Jákla, který už se mezitím stihl proslavit (nebo také „proslavit“) díky filmům jako byl horor Ghoul, či konspirační krimi Kajínek. Tentokráte tento mnoha pády opadaný bývalý kaskadér a judista (a také účastník olympijských her) zabrousil do doby vrcholného středověku a rovnou zamířil na solar českých vlastenců, neboť tento film se soustředí na Jana Žižku. Pravda, Jendu zde nevidíme v době jeho největší slávy coby stárnoucího muže (což tehdy bylo cokoli nad 40), kterak velí polním vojskům, ale ještě v časech, o nichž z hlediska jeho osoby i takový Čornej tápe. Tato bílá místa na poli válečníkova života však náramně svědčí panu Jáklovi. Není totiž nic horšího, když vám umělecké ambice svazují takové věci jako minulá historická skutečnost. O filmu se mluví snad už někdy od roku 2013 (scénář byl snad v první verzi napsán ještě dříve), Jákl sehnal cca půl miliardy (na české poměry nevídané peníze) a rozhodl se film pojmou...

 Před mnoha lety jsem četl slavný Wyndhamův román "Den trifidů", bavil mě hodně a dodnes jej považuji za jednu z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Doma pracovně některých zvláště bujným rostlinám na zahradě přezdíváme "trifidi" :). Vím, že autor ještě přišel se známou knihou Midwichské kukačky (známé i z filmového plátna jako Městečko prokletých) a že třetici jeho patrně nejlepších knih doplňují právě Kukly. Neváhal jsem tedy a v knihovně po tomto svazku sáhl. Příběh nás přivádí kamsi do relativně vzdálené budoucnosti. Od života tak, jak jej známe dnes (nebo jak jej Wyndham viděl v 50. a 60. letech) uplynulo už několik staletí. Lidé žijí jen na části planety (o které vědí, že je patrně kulatá), zbytek území je podle nich plný nehostinné pustiny, která není k životu, což neplatí jen o úzkém pásu území zvaném divočina, kde žije vše "nelidské". To je třeba upřesnit, tamní společnost se drží genetického purismu, kdy jakoukoli odchylku od normálu tvrdě tres...

  8 let, to je doba, po kterou jsem chtěl tento film vidět. Nakonec jsem se dočkal - a čekání nelitoval. Snímek Libertarias režiséra Arandy nás přivádí na počátek události, která do dějin vešla pod názvem Španělská občanská válka. Probuzení revoluce můžeme sledovat skrze mladou Marii, jeptišku, jejíž klášter obsadili milicionáři a ona s několika málo mincemi utíká do své rodné Zaragozy. Cestou narazí na anarchistku z Mujeres libres Pilar, která spolu se svými kolegyněmi Marii otevře myšlenkovou cestu mimo její dosavadní rámec. Ve Španělsku je občanská válka, konflikt sám o sobě dost spletitý. Boj mezi nacionalisty a republikány není ale jedinou frontou, své emancipační požadavky mají v rámci subhnutí i ženy. Film tuto linii znázorňuje velmi dobře a uvěřitelně. Obecně téma osvobození, vymanění se z hierarchických vztahů je silným motivem tohoto filmu. Marie se pozvolna dostává z tenat církevních dogmat, byť v nějaké bazální rovině v ní zůstávají. Necituje už evangelia, ale s podobno...

  Očista je hodně silný příběh z pera autory Sofi Oksanen, což je finsko-estonská spisovatelka a zároveň osobnost Estonska roku 2009. Oksanen nás formou značně nelineárního vyprávění přivádí do několika časových rovin, které se pochopitelně v průběhu knihy propojují. V zásadě se jedná o příběh dvou žen, které mají navzdory prvnímu dojmu mnoho společného. Podstatným jmenovatelem by mohlo být utrpení (myšleno obou žen), které je v knize popsáno velmi drsně a pochopitelně tak i dost výstižně. Velkým plusem je, že kniha českému čtenáři může přiblížit dějiny Estonska dvacátého století (což je něco, k čemuž podle mě běžný našinec nemá zase až tak blízko), život mezi sovětským Ruskem a nacistickým Německem rozhodně však není něčím, co by šlo závidět. Co mě na knize opravdu bavilo: 1)       -  Skvělý popis různých situací, který zahrnoval i dost syrové události kombinované s poetickým líčením krajiny. 2)      - ...

  Se skupinou Los Bitchos jsem se setkal díky algoritmu stránky youtube, která mi nabídla jejich song Pista. Ten mi přišel zajímavý, vyhledal jsem si další tvorbu (které tedy tehdy bylo pomálu) a začal se těšit na plnohodnotné album. To přišlo letos v únoru. Los Bitchos je anglická hudební skupina, která hraje kytarovou muziku připomínající psychedeliku sedmdesátých let a styl zvaný kumbia (psáno asi lépe „cumbia“), který pochází původně snad z Afriky, ale uchytil se a svoji specifickou podobu dostal v latinské Americe. Celé to dohromady zní docela dobře a nápaditě. Jedná se o ryze (až na občasné výkřiky ve skladbě I Enjoy It) instrumentální album, které není moc dlouhé, což je ale v pořádku, protože delší nášup této muziky by mohl vést k jisté monotónnosti. Stylově se deska Los Bitchos může na první pohled blížit i Altin Gun (omlouvám se za ten nepřesný přepis), ale při podrobnějším poslechu není problém odhalit, přes zdánlivou příbuznou inspiraci turecký...

   Metronomy tu jsou s další dobrou deskou. Skupina, která se zformovala původně jako individuální projekt na konci minulého století (jak divně to zní) vydává své sedmé řadové album. Během let projekt pochopitelně prošel nějakým vývojem, od patrného vlivu nu-disca se po vydání asi nejúspěšnějšího alba The English Riviera dostali spíše k indie popu.  Poznávací znamení mnoha skladeb od Metronomy, tedy silné melodie, které si po opakovaném poslechu můžete broukat třeba klidně v autobuse cestou do práce, tu jsou pochopitelně také. Některé fungují "na první dobrou", jiné si je potřeba trochu naposlouchat, nicméně těch prvních je - jako už tradičně - o něco více. Deska začíná skladbou "Life and Death", která byla paradoxně napsána až jako poslední a navodí spíše poklidnější a lehce smutný tón. Do jiné nálady ale posluchače přivede už následující skladba "Things will be fine", která sice v textu připouští, že svět může být dost blbý místo, ale s podporou (např. r...