Liborův blog

Ladislav Zibura je dnes tak trochu v ČR celebritou. Jen považte, napsal knihu, byl na "pokecu" u Krause, účastnil se AZ kvízu a psala o něm asi všechna naše mainstreamová média. A jen tak mimochodem, svými přednáškami pravidelně vyprodává slušně velké sály. Co víc si přát? Snad jen trochu času a klidu, protože Láďova kniha je dosti návyková... Láďa (omlouvám se za to familierní oslovení, ale přijde mi to lepší, než neustále opakovat "autor", apod.) je člověk z Budějovic, který se ve svých 18 letech zcela oddal poutnické vášni. Sbalit si raneček nejnutnějších věcí, obout slušné pohorky a vyrazit k vytčenému cíli po cestě, na níž se víceméně jen improvizuje. Ideál středověkého křesťanského poutnictví naroubovaný na svět 21. století. Láďa takto navštívil pěšky Řím, obligátní Santiago, ale veřejně známým se stal až po velkolepé cestě do Izraele. Je to možná trochu škoda, protože z naší země pochází poutníků více, ale širší veřejnost o nich neví. Možná čeká poutnictví po...

Saulův syn je do jisté míry možná tím, co by šlo nazvat jako film roku. Je to film značně rozporuplný, film, na který budou (a už jsou) dost rozporuplné reakce, film, který vás dostane a nenechá v klidu... Přiznám se, že už dlouho jsem v biografu nezažil tak intenzivní pocit znechucení, odporu a trochu i strachu. Kdosi Saulova syna označil za "umělecký horor", trefné označení. Maďarský režisér Laszlo Nemes každopádně natočil pozoruhodný kousek. Předpokládám, že asi každý ví, kdo to byli lidé ze Sonderkommanda. O jejich životě už dříve vznikl film Šedá zóna, který jsem bohužel neviděl (i když si nejsem zcela jist, zda výraz "bohužel" je úplně namístě). Členové Sonderkommanda jsou vězni, většinou Židé, kteří obstarávají tu nejhnusnější práci osvětimské továrny na smrt, starají se o plynové komory, které "pomáhají naplnit", vyklízejí je, dezinfikují, kusy uvnitř (ano, tak mrtvým ve filmu skutečně říkají) pálí v pecích a popel následně rozprašují do nedalekého...

Občas se na mě mé zdraví trochu rozzlobí a rozhodne se, že na chvíli vypoví službu. To je pak docela mrzuté. V tu chvíli jsem si připadal jako tak trochu bez života, protože - a to si člověk jinak ani snad neuvědomí - bez odpovídajícího stavu v modu "fit" je spousta v podstatě běžných aktivit tak trochu tabu. Jako třeba sport.... A onen čas je třeba něčím naplnit, aby si nebohý mozek nestihl stěžovat, že tak nějak trpí. Zkrátka a jednoduše, vzpomněl jsem si v tu chvíli na šachy. Jo, i s tím rizikem, že je to jako když vojákovi zvyklému na M16 dáte do ruky vzduchovku. Vím, je to k šachům trochu nefér. Tuto "hru králů", která má svůj původ asi v Indii (nebo v Persii?), jsem se naučil hrát už coby malé robátko, i když je nutno dodat, že začátky byly krušné. Můj otec, krom toho, že mi nevysvětlil jak se dělá rošáda, mě moc nešetřil a porážel v dobrých 99% případů (a dodnes mám podezření, že i v tom 1% tehdy sehrál roli alkohol v krvi :)) se slovy, že "tak to v živo...

Troufl bych si říci, že každá hysterie má tak trochu podobu vlny. Zvedá se pozvolně, dosáhne svého vrcholu a následně opadá. Otázka je, jak je ta vlna velká. Momentálně totiž surfujeme na dost slušném množství vody... Médii proběhla zpráva, že o víkendu byl v Praze pobodán muž I. T. Patrně proto, že je "kavkazského původu", možná proto, že je muslim, či snad proto, že jeho přítelkyně E. Z. je občanská aktivistka. Možná jen proto, že se dostal nějakým idiotům pod ruku při svém pravidelném výběhu. Třeba jejich smysl pro pořádek iritovalo jeho barevné běžecké zabarvení oblečení (nadsázka). Nevím. Každopádně je to už nějaký ten pátek, kdy se - pravděpodobně - podobně motivovaný čin na území naší metropole udál. První masověji reflektovanou rasovou vraždou byl případ z 8. 11.1997, kdy na území VŠ koleje Jarov Petr Zborník a jeho "brother in crime" Jan Schimperk zabili H. E. Abdelradiho. Prostě vypadal jinak a kluky to na diskotéce " U dělové koule" v Biskupcově...