Liborův blog

Asi každý zná genezi událostí, které v nedávné době rozvířily společenskou debatu. Dáme/nedáme medaili panu J. Bradymu, přijmeme/nepřijmeme Jeho Svátost, oficiálně/neoficiálně, lezeme/nelezeme kamsi velké říši středu…, je toho celkem dost. Poslední tečkou je zatím neodvysílání pořadu Show Jana Krause na TV Prima a následné vysvětlující tanečky, které více než cokoli jiného připomínají trapnost samu. Celá verze úvodu pořadu, v němž na začátku vystoupí několik vybraných osobností z řad české populární, umělecké, politické a společenské vrstvy (Štěpánová, Kocáb, Třeštíková, apod.) přeje republice k jejím "narozeninám" a neopomene se negativně vymezit vůči současnému prezidentovi, je k dispozici na serveru youtube, takže jsem neváhal a podíval se na ni. Ze všeho nejvíc mi těch cca třináct minut přišlo jako mletí prázdné slámy v kombinaci s trapností. Jistě, ani zdaleka se nejedná o takovou trapnost, jakou byly třeba ony tanečky okolo neodvysílání pořadu a ohledně zpráv z Hradu, n...

"Sportem k trvalé invaliditě" je takové rčení, které však nejčastěji slýchávám od lidí, kteří mají ke sportu asi tak daleko jako Sisyfos k hrdinům knihy"Jak se kalila ocel". Dokážu to celkem pochopit, pohyb je pro některé lidi něco tak prapodivného a tajemného jako pro mě například kvantová fyzika, či recepty Ládi Hrušky. Odkud se však tento názor vzal? Podle mě jednoduše z prosté a nesmrtelné lidské blbosti. Člověk je obvykle bytostí dost netrpělivou a pro pozvolné zlepšování a růst nemá moc pochopení. Heslo "úspěch teď a hned" je podobně fungující jako "kup si teď, zaplať později". Obojí je samozřejmě často krátkozraké. Sportem si člověk samozřejmě může ublížit. Existuje mnoho případů, kdy sportovec na hřišti (ledu, stadionu, palubovce,...) zemřel. Profesionální sportovci často fungují na hraně (nebo leckdy i za hranou) svých možností a tělo ten nápor nemusí vždy vydržet. Něco podobného se ale nevyhýbá ani amaterskému sportování. Vzpomínám si n...

Nedávno jsem narazil na letáček jednoho nadačního fondu, který nesl větu, jež se mi zapsala do paměti. Ta věta se objevuje v nadpisu. Trochu jsem po jejích původcích zapátral. Ano, je to samozřejmě naivní hloupost už třeba jen kvůli tomu, že někdy se lidské zájmy navzájem střetávají a z logiky věci prostě nelze uspokojit všechny požadavky (jako modelový případ si představte dva muže milující jednu ženu), ale přimělo mě to k trochu jiným úvahám. Povaze "zla ve společnosti" se věnovalo hodně autorů, takže jsou o tom popsány tuny knih a něco přidávat je jako ono pověstné "nošení piva do pivovaru". Ostatně co člověk to názor a asi ne nadarmo se říká, že když se sejdou tři lidé, tak mají minimálně čtyři názory. Zlo je tak možná nějakou živoucí entitou personifikovanou samotným ďáblem, jindy jím jsou "jen" lidé a jindy je i jeho samotná existence relativizována. Vyberte si. Jenže neštěstí se dějí a mají nějakou, i když ne vždy viditelnou, příčinu. Docela zajímav...

Přiznám se, že historické období Protektorátu Čechy a Morava a jeho následná podoba tzv. "regulované demokracie" v letech 1945 - 48 patří mezi ta historická období, která mě zajímají asi nejvíce, což mimo jiné znamená, že k nim mám relativně dost načteno (Padevětem počínaje a Peškem i Čvančarou konče) a jsem také velmi rád za jakákoli filmová či dramatická díla z tohoto období. Na Anthropoid Seana Ellise (režiséra filmu Metro Manila) jsem se tedy pochopitelně těšil. O operaci Anthropoid už bylo natočeno filmů hned několik, ale s výjimkou skvělého Sequensova Atentátu z roku 1964 (dodnes považuji už jen samotný vznik filmu v té době za takový malý zázrak) se jedná o "solidní" slátaniny. Z britského počinu Anthropoid jsem měl tedy poměrně logické obavy. Ono se to našinci možná ani tak nezdá, ale povědomí o této diverzní akci z doby druhé světové války je v zahraničí poměrně malé a širší veřejnost o tom třeba vůbec neví. Nebude film podáván příliš polopaticky se snahou ...

Nikdo mi asi nevymluví, že volební kampaň je (nejenom) v ČR docela pěkný soubor bizarností a obskurností. Jako uvědomělý občan (musím se pochválit) pochopitelně k volbám chodím, minimálně je to totiž často inspirace k přemýšlení o sobě, vesmírů a tak vůbec. Když chce být člověk odpovědným voličem, tak to nemá vůbec jednoduché. Speciálně to asi funguje při volbách do zastupitelstev krajů. Kraje totiž nejsou jen tak nějací nazdárkové a mají celkem rozsáhlé pravomoce. Bohužel jejich politika je pro většinu voličů celkem dost nečitelná (nejsme na úrovni obcí, takže přímé následky leckdy ani nepocítíme), technokratická a vůbec tak nějak zahalena do hávu tajemna, do něhož proniknout by znamenalo věnovat mnoho svého volného času načítáním zpráv, hodnocení, projektů, apod. Kdo má na to čas, že? Zároveň krajská politika není tak přísně ideologizovaná jako na parlamentní úrovni, takže tu prakticky skoro každý může s každým, což pro voliče může být někdy docela zmatené (v jednom kraji si jdou str...