Liborův blog

Valčík s Bašírem je filmem, který se stal záhy po svém uvedení do kin hitem. Podle mého názoru zcela zaslouženě. Tento válečně protiválečný snímek izraelského režiséra Ariho Folmana divákovi představuje tzv. "první libanonskou válku" v osmdesátých letech. Nahlíženo je z perspektivy izraelských vojáků, a to hned několika. Důvodem toho jest, že hlavní hrdina příběhu - jakýsi Ari, že by šlo o částečně autobiografické zpracování? - trpí jakousi ztrátou paměti. Jeho mozek se brání vrátit se k událostem v Beirutu. Ari se pokouší kontaktovat své frontové kamarády a zjistit, co se tehdy skutečně stalo. Pravda však obvykle v takovýchto případech nebývá moc hezká... Na filmu Valčík s Bašírem mnozí oceňují právě animaci (a to jistě zcela oprávněně), která mi místy připomněla snímek "Temný obraz". Právě animace umožňuje tvůrcům snové výlety a celkové zobrazení poetiky filmu. Nejedná se tedy o válečný film v klasickém slova smyslu. Spíše o jakési zamyšlení nad lidskou selektivní...

Výstava "Bytosti odnikud" je k dispozici (nebo respektive spíše byla...bohužel) v galerii městské knihovny v Praze (ano, to je ta budova na Mariánském náměstí). Tato výstava mapuje malby konce 19. a počátku 20. století. Malby, které ve své době byly poměrně populární, ale jejichž popularita záhy skončila a další generace je považovaly už div ne za kýč. Ano, musím přiznat, že některá díla kýčem skutečně asi jsou (byť toto vše berte s nadhledem, neboť kunsthistorik nejsem), ale jiná i po té době na mě působila velmi krásně. Mezi umělci, jejichž díla jsou zde vystavena, bylo možno nalézt známá jména (např. Hynais, Sochor, atd.), ale i mnoho dnes patrně již takřka polozapomenutých autorů (např. J. Versi - jehož tanečnici Lidii Wisiakovou jsem vám dal na začátek tohoto článku). Z počátku výstavy se zdá, že veškérá díla (ať již se jedná o malby, či o filmové sekvence, jež jsou promítány, či o fotografie) jsou zaměřena na umění aktu. Později - v dalších místnostech - návštěvník zjis...

Jako každý národ, tak i my Češi, máme své mýty a zažité omyly. Nemám tím teď ale na mysli např. pověst o Horymírovi (které mimochodem ještě někteří lidé i dnes věří...). Omyl číslo 1 - Nejsem rasista, ale cikány nemám rád! Omyl číslo 2 - Půjdeme jen na jedno pivo.... Omyl číslo 3 - Za bolševíků tu bylo lépe! Mýlíte se často? A jsou to vůbec omyly?

Mikroblogování je fenomén dnešního světa internetové komunikace. Do českých zemí zatím ve velké míře nedorazil (nepočítám-li trochu nepodařený projekt Staropramenu, či NCity) a osobně se domnívám, že lidé u nás o nic moc ochuzeni nejsou. Možná víte, co pojem "mikroblogování" obnáší. Pokud ne, tak se vám své skromné znalosti pokusím trochu přiblížit. Mikroblogování se v podstatě podobá klasickému blogování, tedy sdílíte své názory, představy, pocity s okolním světem, to vše ale s tím rozdílem, že své články píšete jen pomocí krátké formy stručných vět, jež vyjadřují vaše momentální pocity, či aktivity. Jistě, může to být zábavné, ale osobně mi klasické blogování přijde zajímavější. Při něm se totiž můžete libovolně dlouze rozepsat takřka o čemkoliv. Mikroblogování mi přijde jako taková zjednodušená a heslovitá forma blogu, zcela zapadajících do jistých trendů dnešní doby, kdy není důležitý obsah článku, ale hlavně jeho nadpis. Smutné. Mě osobně by tedy nebavilo číst si něčí st...

Prodigy jsou zpátky se svým novým singlem Omen. Jaký je? Inu, celkem se mi zamlouval, leč bohužel musím připustit, že kvalit prvních alb nedosahuje. Nicméně i tak si troufám tvrdit, že tato předzvěst možná chystaného alba se jen tak neztratí. Vždyť již jen to označení "prodigy" musí u hudebních fanoušků způsobovat příjemné pocity... Ano, Prodigy - hudební experimentátoři, kteří v podstatě definovali zvuk poloviny devadesátých let - tu jsou i ve 21. století. Mnohými byli pokládáni za skupinu, která přenese (obrazně řečeno) hudbu ze 20. století do toho 21. Nestalo se tak, nicméně vliv the Prodigy lze spatřit i na mnoha dnešních projektech. Hudebně je singl Omen asi nejvíce podobný poslednímu řadovému albu těchto elektronických mistrů z Anglie "Always outnumbered, never outgunned" z roku 2004. Prodigy jsou stále poznatelní, nicméně již to není to zcela úžasné, originální a progresivní, jejich hudba je již "jen" dobrá, ale i to stačí..., minimálně do příchodu ...

Určitá láska k hororům ve mě přetrvává již od dětských let, kdy jsem se zálibou sledoval "Noc oživlých mrtvých". V kinech nám teď probíhá projekt sto, v jehož rámci je uveden i remake klasického filmu "Upír z Nosferatu" (který je ještě němý a pochází ze dvacátých let). Remake natočil slavný režisér Werner Herzog, který se v něm poměrně věrně (pokud mohu posoudit) drží původní filmové předlohy. To je ale ovšem kámen úrazu. To co funguje na plátně němého filmu už moc nejde dohromady na plátně filmu ozvučeného a barevného. Což o to, zvuková stránka se notně podařila, špatné ale byly dle mého názoru příliš patetické herecké výkony a místy dosti přitroublý děj, který přítomné diváky (včetně mě) často doháněl až k hlučnému smíchu. Uznajte sami - Van Helsing vyjde nahoru po schodech a vidí vysátou Lucy a a sluncem omráčeného Draculu (jehož pozice připomíná mouchu po zásahu biolite) a pronese "Nyní je mi vše jasné" - sál se silně rozesmál. Či - krátce poté - běží ...

Jsou události, které doslova lámou dějiny. Mnohé z nich nastávají s velkým halasem, velkou mediální bublinou, a jiné se odehrávají kdesi v tichoučku. To však neznamená, že jsou nevýznamné. Pan Obama, první američan černé pleti se ujímá svého úřadu. Událost dávno avizovaná. Už dopředu je jasné, ať již jeho působení bude pro zemi za velkou louží pozitivní, či nikoliv, že se jedná o událost v pravdě historickou. Izraelští vojáci opuštějí pásmo Gazy. Je to naposled nebo nás ještě několik útoků a opětovných stahování čeká? To ukáže budoucnost. Včera poprvé (od roku 1601) kázala v kostele u sv. Salvátora v Praze žena. A dnes jsem poprvé měl ke snídani krajanku s příchutí salámu. Něco končí, něco začíná.