Liborův blog

Včera jsme se společně se Slečnou I. chtěli podívat do kina v městě Kroměříž, kde dávali snímek "Oko ve zdi". Bohužel se tak nestalo. Jakoby snad byl včerejší den tak nějak prokletý, neboť se nám zároveň podařilo úspěšně zmeškat vlakový spoj. Situace biografů na malých a středně velkých městech je skutečně tristní. Označení "malá návštěvnost" je ještě velmi mírné, neboť na včerejší projekci se krom nás dostavili ještě 2 další lidé (a převýšili jsme tak počet zaměstnanců hokejovým výsledkem v poměru 4:3). Vzhledem k nabídce filmů dnes do kin chodí převážně mladší lidé (někdo ve věku 15-40 let), což je navíc generace, která často upřednostňuje konformní pohodlí multikin (nejblíže Kroměříže je asi Zlín, Olomouc) a rovněž se ve své valné většině vyzná ve stahování z různých torrentů, rapidsharů, apod. Není se tedy čemu divit. Je to ale špatně, neboť projekce filmu v biografu je příjemná společenská událost, která je pro kulturní život stejně důležitá jako návštěva divad...

Printempo je polský hudební projekt, který vám může svoji pohodovou acid-jazzovou, downtempovou hudbou pěkně rozsvítit současné tmavé dny (byť nejkratší den v roce již máme úspěšně za sebou). Není tak těžké se poddat příjemným, náznakově retro hudebním tónům, které vás z dekadentní jazzové party vezmou na večírek konce sedmdesátých let. Moc pěkná deska.

Slušelo by se popřát svým čtenářům (a čtenářkám) hezké svátky. Tak tedy, "hezké svátky". Dejme k dobru nějaké vánoční zajímavosti. Víte třeba, že původ českého slova Vánoce je německý? Co by tomu řekli jazykoví puristé.... A víte také, že Ježíš se možná skutečně narodil 25. prosince? Jak je to možné? Jednoduše - staré spisy (snad 4. století) kladou datum Kristova početí na 25. 3. Přidejte si devět měsíců..... Ovšem musíme a priori předpokládat, že Ješua nebyl dítětem přenošeným, respektive nedonošeným. A do třetice všeho dobrého, ve Švédsku dárky obvykle nerozdává Santa Claus, ale jakýsi dědeček Jultomten s nápadnou fyziognomií (má hrb, no...), který je obestoupen různými skřítky a trpaslíky.

Sin Nombre je mexickým filmem, který diváka zavede do přestředí mexických gangů a latinsko amerických běženců. Zdánlivě nesouvislá témata (a příběhy) se spojí v tomto dosti dojímavém filmu režiséra Cary Fukunaga. Sin Nombre se mi líbilo. Je to film, na který se evidentně nespotřebovalo mnoho financí, ale to je možná jen dobře (i když letecké záběry by jistě do koncepce zapadaly). Tento snímek tedy spíše než formou se snaží zaujmout originalitou, procítěností vyprávění. Skoro polovina jeho délky se odehrává na střeše vlaku, milovníky mexické krajiny rovněž potěší rozsáhlé záběry na tuto oblast. Film je to drsný jako život sám, takže člověk si aspoň začne vážit toho, že žije v poklidné České republice. Svět chudých totiž ovládají ti silnější, což jsou většinou ti, kteří drží v ruce zbraň - ideálně namířenou na vaši hlavu. Chovat se spravedlivě, dle morálky nelze - a pokud ano, tak jen na krátkou dobu s fatálními následky. A je tu i láska, ano. Dovolit ale sám sobě tento cit v takovém svě...

Dnes jsem absolvoval svůj pravidelný nájezd na městskou knihovnu v Hořovicích a jal se prozkoumávat vyřazené knihy v antikvariátním oddělení s náruživostí avarských nájezdníků právě objevujících zajímavá městečka k vydrancování. Nakonec jsem si odnesl cenné literární skvosty, kus zhruba za 3 kč. Cestou ke knihovně jsem si ale všiml lístečku nalepeném na jednom pouličním "kandelábru", stálo tam, "ministr zdravotnictví varuje, mít děti se nevyplácí". Samozřejmě, jednalo se o žertovnou variaci na upozornění na kuřáckých krabičkách, nicméně ta věta mě zarazila i z jiného důvodu. Přijde mi totiž, že s tvrzením absence potomků jakožto kladné věci jsem se již několikrát setkal. Vždy mě velmi zamrzí, když lidé cokoliv hodnotí jen podle peněžních příjmů, respektive výdajů. Jakoby snad děti do lidského života nevnesly zcela jiný rozměr a de facto i naplnily jeden ze smyslů naší existence. Prostě, ekonomicky se to nevyplatí a basta! Jsou ale věci, které si za peníze koupit nel...

Mé městečko pokryté sněhem vypadá tak poeticky. Člověk si může jen domýšlet, co vše se asi v okamžiku focení odehrávalo uvnitř těch domečků, zcela nedostupné běžným lidským zrakům. Pokud vystoupíte na nějakou vysokou věž v nějakém velkém městě a pořídíte si obrázek toho města pod vámi, tak zároveň s budovou zachytíte i množství lidských emocí. Má to jeden problém, nevidíte je, jen je tak jaksi tušíte. V jednom domě se lidé milují, v druhém nenávidí, v dalším je někdo osamocený... a někde se třeba stala i vražda (nepatrná narážka na film Zvětšenina).

Napadaný sníh, který pokryl Českou republiku, dovoluje chodcům zanechávat svůj podpis na zemi, po které kráčí. Vždy si přitom vzpomenu na slavné povídky Karla Čapka - Šlépěj a Šlépěje (pojednávají de facto o tom samém). Pozorovat stopy zvěře a lidí ve sněhu je velmi zajímavé a člověk se toho dozví poměrně hodně i o svém okolí. Kupříkladu jsme nevěděl, že kousek od našeho domu si udělaly srnky takovou "srnčí stezku". Smutné je jen to, že sníh patrně nevydrží až do Vánoc a tyto svátky budou bohužel opět klasicky "na blátě". Moji rodiče a prarodiče mi vždy často vyprávěli o tom, jak trávili Vánoce hezky zapadaní sněhem. Nevím, zda to bylo skutečně tak úžasné, či zda náhodou vzpomínky nevybělily ty negativní zážitky, ale přiznám se, že jim tu zasněženou atmosféru leckdy trochu i závidím. Sníh k těmto svátkům prostě tak nějak patří. Věděl to i Josef Lada, který na něj umístil i svůj Betlém, kde - jak je známo snad každému - obvykle nesněží. Betlém bez sněhu prostě není t...