Příspěvky

Kabinet doktora Caligariho (1919)

Obrázek
Psát o takovém filmu není zrovna jednoduché. Jedná se o poměrně známý snímek, ke kterému se snad vyjádřilo už tolik hlasů, že další v podstatě pozbývají smyslu. Budiž. Režisér Rober Wiene stvořil na svoji dobu vskutku nevšední dílo, ve kterém vzdal hold nastupující německé filmové vlně expresionismu (která skončilo po propadu mého oblíbeného němého filmu Metropolis). Snímek tehdy veřejnost upoutal zejména netradičním návrhem scény, o níž se postaralo avantgardní seskupení Der Sturm, budovy tu jsou jaksi protáhlé, zdeformované, jako v nějakém šíleném snu (což koneckonců nemusí být zcela vadná interpretace filmu). Příběh je rozdělen do šesti aktů, v nichž divák sleduje malé městečko, do něhož přijíždí tajemný doktor Caligari se svojí atrakcí - náměsíčným Cesarem, který zná minulost a může i věštit budoucnost. Do toho se začínají dít - rovněž tajemné vraždy - a ...zápletka je tu. Pokud dnešní diváky neodláká archaické technické zpracování a herecké přehrávání (typické pro němou éru), tak ...

Back to the Dark Age!

Obrázek
Počasí nedávných dní přímo vábí k tomu udělat si nějaký zajímavý výlet do krásy naší krajiny. Pochopitelně, neodolal jsem. Už je to nějaký čas, co jsem poprvé slyšel o středověkém skanzenu Řepora, nicméně dostal jsem se do něj až minulý týden. Skanzen je otevřen vždy krom pondělí, občas se tam konají i nějaké historické akce - souboj rytířů, apod. - ale s těmito akcemi je lepší počítat na letní měsíce. Návštěvníci se v březnu do skanzenu zrovna moc nehrnou, což je ale na druhou stranu i určité plus, neboť aspoň si člověk může prohlídku v klidu vychutnat. Městečko provozuje akciovka stejného názvu, jedná se o lidi jistě velmi zapálené pro věc, neboť se při svém podnikání musí potýkat s různými překážkami. Tou asi největší byl velký požár v roce 2004. Z budov, které je možno ve skanzenu vidět, se mi asi nejvíce líbil kostelík obehnaný hřbitovem. Interiér je velice pěkně, barevně vyzdoben. Pochopitelně nejsem odborníkem na středověkou architekturu, ale celé místo mi přišlo v mnoha ohledec...

A. C. Clarke - Zpěv vzdálené Země

Clarke - tento mistr sci-fi žánru - patří mezi spisovatelé, jejichž knihy si vždy rád přečtu. Osobně jej řadím do své kolonky "pravých autorů žánru", neboť i když mám poměrně rád kupříkladu Star Trek (hlavně originální série), tak jej - podobně jako samotný A. C. - za čistou sci-fi nepovažuji. Pořád tam převažuje (koneckonců jako i ve Star Wars) ono fantasy nad science. Oproti tomu Clarke se vždy snažil ve svých dílech postihnout další možný vývoj lidstva bez touhy udělat vyprávění pohádkově fantastický bohaté. Sluší se snad i použít slovo vizionář. Ani v této knize - jak sám přiznává v úvodu - nepoužil nic, co by nezapadalo do fyzikálního chápání vesmíru tak, jak je nám známo. Používá tu sice termín "kvantový pohon", nicméně i to - jak se píše v závěrečné poznámce - je věc, o níž se vedly seriózní vědecké debaty. Kniha Zpěv vzdálené Země čtenáře přivádí na planetu Thalassa, kterou před několika staletími kolonizovali pozemšťané, neboť Země podlehla zkáze svého Slun...

"Pomoc"

Jsou situace, kdy potřebujete poradit. Po stránce technické a informatiky je dobré zabrouzdat do nějakých internetových "tlacháren", jakými jsou třeba zive.cz, či digizone.cz. Většinou tam svůj problém najdu dobře popsaný a vyřešený, nicméně nedávno jsem si hledal informace o dvb-t (digital video broadcasting - terrestrial) a narazil na toto http://www.digizone.cz/diskuse/372/ Hrůza. Diskutující si raději honí vlastní ego a z poměrně dobře vedené stránky udělali absolutní bordel. Ten článek jsem našel cca před 2 roky, nicméně nedávno mě na něj google odkázal znovu. Smutné je, že se jedná pravděpodobně většinou o lidi ve věci se velmi dobře orientující.

PJ Harvey - Let England Shake (2011)

Obrázek
Polly Jean Harvey patří mezi špičky alternativní kytarové scény. Její hudba bývá někdy - pro někoho překvapivě - přirovnávána k islandské divě Bjork, pro mě však vždy byla důležitou ikonou, kterou jsem si ztotožňoval s nálepkou "alternative rock". Po posledním albu "White Chalk" se mohlo zdát, že PJ se obrátí trochu zády ke kytarám a dá přednost jiným nástrojům, nicméně nestalo se a deska "Let England Shake" je jakýmsi návratem ke "staré, dobré" PJ Harvey. Nebudu asi jediný, kdo si dovolí tvrdit, že právě tato deska se může směle rovnat i s - podle mého názoru - nejlepším dosavadním albem "Is This Desire?" a pokud se někdy za - dejme tomu - deset, dvacet let pokusí někdo sestavit žebříček nejlepších kytarových desek současné dekády a v něm bude figurovat i "Let England Shake", tak se nebudu vůbec divit. Zajímavé jsou zde ale i texty, které silně reflektují současné světové problémy (zejména válečné konflikty). Deska není bez c...

Jdi, žij a někým se staň (Va, vis, et deviens 2005)

Obrázek
"Jdi, žij a někým se staň", je věta, kterou řekne matka svému chlapci (asi devítiletému) v uprchlickém táboře v Súdánu. Nebylo by na tom nic divného, kdyby onen hoch nebyl křesťan a díky přání své matky - kterou musel tímto opustit - se nedostal na židovský transport do Izraele v rámci akce Mojžíš. Onen chlapec přijímá nové jméno - Shlomo - a také novou kulturu. Sám je ovšem v Izraeli dost nešťastný, vykořeněný, neboť - ač se později i on začne cítit Židem - i mnoho tamních obyvatel se nemůže zcela smířit se skutečností, že do Svaté země přišlo několik "černých, ztracených příbuzných". Na filmu se mi velmi líbilo to, že ukazuje život v rámci falašské židovské komunity, nesnáze při odbourávání předsudků i čistou lásku. Snímek je to velmi dojemný, takže slabé povahy by se měly pro jistotu zásobit několik kapesníčky :-). Určité scény mi určitě zůstanou v paměti velmi dlouho, jedná se například o scénku s televizí, kde na ni falašské děti nevěřícně zírají a čekají, až t...

S Italem v kuchyni... bez Itala

Čas od času si dopřát večeři v příjemné prostředí luxusní lestaurace rozhodně není nic špatného, nicméně člověk se neubrání nepříjemnému pocitu zbytečně vyhozených peněz. Včera jsme se Slečnou I. navštívili známou restaurace v pražských Dejvicích, jejímž majitelem je tv celebritka Emanuel Ridi. Přiznám se, že italská kuchyně mi v poslední době docela chutná, takže jsem se pochopitelně na kulinářský zážitek těšil. Ovšem, daná restaurace je poněkud mimo mé finanční možnosti, nicméně zhruba jednu návštěvu ročně si ještě dovolit mohu, jedná se totiž o naprosté gastronomické blaho. Žaludek se ve spirálách rozkoše lehce vznáší na obláčcích nrivány, když lahodné pokrmy pozvolnou kloužou z chuťových receptorů kamsi dolů, aby splnily svoji primární funkci, jež se v tuto chvíli jeví být naprosto nepodstatnou. (Trocha podivných výrazů neuškodí). Nejvíce se mi ale líbila skutečnost, že všechny suroviny si restaurace obstarává přímo z Itálie. Menu není příliš široké, což je ale asi jen dobře, neboť...