Liborův blog

 Film Radka Bajgara Teroristka se odehrává v autorově (patrně) oblíbeném kraji, na brdských Hřebenech. Máme tu tedy opět malebné záběry s krásnými pohledy do údolí apod., však to znáte (možná) z Teorie tygra. Což o to, herce má režisér k dispozici prvotřídní, nicméně avizovaný žánr /komedie/ mu občas přeskakuje. Zejména v úvodu filmu to vypadá, že je zaděláno na solidní drama s patřičným kritickým apelem k současné společnosti. Byla by ale chyba lávky domnívat se, že snímek cílí právě tímto směrem. V klíčové scéně filmu (ano, tam, kde se máchá zbraněmi) to celé zabrousí do kategorie humoru z ranku sitcomů a už z této škatulky nevybrousí. Začátek filmu mě vlastně dost bavil, tak nějak se mi trefil do dojmu, že tato společnost je dost vnitřně rozpadlá, pravidla platí pro různé lidi různě, humanismus a lidská solidarita je taková "nepotřebná veteš" a dost jsem se těšil, jak se s tím tvůrci popasují. Zůstalo ale jen u náznaků a někdy zhruba od poloviny si film jede trochu jiný žá...

  Filmy zaobírající se dospíváním mají nespornou výhodu v tom, že mnoho diváků si svoji osobní zkušenost prožilo (respektive prožívá - a je celkem jedno jestli v 15 nebo v 50) a není tak velký problém se s postavami ztotožnit. Toto samozřejmě platí i na Kings of Summer, protože film je v první řadě o dospívání, poté o dospívání a poté...hm, možná trochu o hadech a lovu kuřat v lese. Osobně mám s podobnými filmy trochu problém, ne vždycky mě totiž baví. I Kings of Summer bych rozdělil na poloviny. Ta první mě moc nebrala. Na humor jsem si zvykal jen velice těžce, příběh mi přišel předvídatelný a některé scény byly jednoduše podivné. Zhruba v polovině se to ale překlopilo, já si na podivné postavičky zvykl a začaly mě více zajímat. Není to poprvé, co se mi něco takového přihodilo. Přitom Kings of Summer není nějakým náročným filmem, daleko více naplňuje škatulku americké nezávislé letní oddechovky, nicméně i k nenáročným dílům vede někdy kostrbatá cesta. Kamarádi ze střední Joe a Pat...

 Uprchlická krize je jednou z (mnoha) výzev současného světa a bylo jen otázkou času, něž se tomuto fenoménu bude věnovat i nějaký televizní seriál. Mozaika příběhů několika lidí z detenčního centra pro uprchlíky v Austrálii má své reálné předobrazy (jak tvůrci neopomenou před každých z celkem šesti dílů seriálů v úvodu zmínit). Patrně záměrně byly vybrány osudy dost rozdílné, kdy lidé na útěku mají různé motivace, jinak se jim daří ekonomicky, mají jiné rodinné zázemí, apod. Co je však společné, je přímo hmatatelná míra frustrace z jejich osudu. Ta se zejména v prvních dílech přelévá i na diváky a vytváří tak ambivalentní pocit, kdy si na jednu stranu chcete pustit další díl, ale na stranu druhou vám z toho moc dobře není.  Zapomeňte na to, že by se zde servírovaly kdovíjaké "happyendy" plné kýčovitého uvědomění typu "jsme přece všichni lidi" a "na kulturních rozdílech nezáleží". Cesta Ameera z Afghánistánu přes Pákistán a Indii do vysněné Austrálie (kde,...

 Jedna z věcí, které mi na této zemi vadí (a pravděpodobně se to nevztahuje jen k ČR) je pravidelné přebíhání od jednoho extrému k druhému. Dost hezky se to ukazuje na přístupu populace k opatření proti COVID-19. Na jaře byla trochu panika, byť čísla nakažených zase tak extrémní nebyla. V rouškách se chodilo i ven pod širou oblohu, někteří i do lesa na procházky. Byly tu případy lidí, kteří ostatní nahlašovali za to, že například jejich soused nemá při venčení psa na zahradě roušku na ústech, apod. Někteří se pohoršovali nad tím, že jim do jejich obcí (nacházejících se v turisticky zajímavých lokalitách) lezou lidi na výlety, báli se o své blízké seniory, které jim tito turisté měli nakazit.  Uplynulo zhruba 6 měsíců a ti samí lidé, kteří měli tendence mít roušku na sobě pomalu i v osobním autě při sólo jízdě, za situace násobně většího počtu nakažených bez problémů chodí do restaurací, cestují po republice, apod. Nenávist vůči lidem, kteří se chovali podobně před půl rokem, s...

 Brazilec Amon Tobin patří mezi stálice labelu Ninja Tuna. Jeho současný projekt Figueroa se trochu odchyluje od toho, nač byli dříve fanoušci zvyklí. To ale samozřejmě nemusí být vůbec na škodu. Žánrově to je spíše taková psycho folktronika, což Tobinovi velice jde k duhu, jak dokáže přesvědčit hned prvních několik tracků. Od klasického pojetí folktroniky se trochu liší tím, že používá jen samply a žádné živé nástroje (aspoň to jsem se dočetl), ale to aspoň pomáhá vytvořit silný, místy až hypnotický dojem. Například v závěrečné skladbě s názvem "Back to the Stars" lze slyšet podmanivý - snad až mimozemský - zvuk ne nepodobný některým filmovým soundtrackům, který se pak přelije do písničky, jež mi zase trochu připomínala poslední skladbu od Beatles na albu Revolver. Za některé části v "Put me under" by se nemusel stydět ani Morricone. Ano, i takto zvláštně to může působit. Za mě je to ale velmi dobrá deska, která se skvěle trefila do mého vkusu a do momentální nálad...

 Filmů odehrávajících se v časech první světové války je jako šafránu. Ten s názvem 1917 je zatím posledním příspěvkem z řady velkolepě a draze pojatých děl. Jméno režiséra Sama Mendese ve mně pozitivně rezonuje už od jednoho krásného letního večeru, kdy jsem v letňáku viděl jeho slavný film Americká krása. Byl jsem tedy - a asi i oprávněně - zvědavý, jak si poradí s dost specifickým válečným tématem. Inu, poradil. Film nás přivádí do dubna roku 1917 krátce před ofenzívou vojsk Dohody. Je vybrána dvojice vojáků, kteří musí projít "území nikoho" ke spojenecké jednotce a varovat ji před útokem (neboť Němci se namísto  útěku pouze stáhli do předem připravených pozic). Místy trochu jako slavné Gallipoli od Petera Weira, hm? Celý film je tak pojat jako určitá mozaiková "válečná road movie", s dost zvláštními motivy a setkáními. Chvílemi na mě sálal i duch Coppolovy Apokalypsy.  Působivé to je tedy dostatečně, k tomu si přidejme slušný hudební podkres (Thomas Newman, mimo...

Horskými běhy jsem v podstatě nepolíben. Nejvíce se jim asi blíží jeden z mých oblíbených závodů Lochovice - Plešivec, nicméně to je trať docela krátká a horské běhy mají zpravidla i tu vlastnost, že jsou docela dlouhé.  Jelikož rád trávím v létě dovolenou v Krkonoších, tak volba padla na jeden ze závodů série Mizuno s názvem Krkonošská 50. Jako podtitul má uvedeno "memoriál Ády Klepše", což byl člen horské služby, který před lety na horách zemřel. Před závodem se mu měla držet čestná minuta ticha, bohužel ne každý ze závodníků toho byl schopen. Škoda.  U podobných běhů je potřeba zvážit velmi pečlivě rozložení sil a dojít si před startem na wc. S wc byl ovšem trochu problém, v areálu (Svatý Petr, Špindl) jsem našel jen jedno, a to s frontou  za níž by se nemusela stydět ani pověstná masna z dob gulášového socialismu. Škoda, nějaké toiky, popř. stojany s pisoáry by se určitě hodily... No nic, po znělce Krkonošských pohádek je tu start a s ním i dlouho očekávan...