Liborův blog

 Legendární kniha, která se mi konečně po delším úsilí dostala do rukou. Naplnila velká očekávání? Pravděpodobně ano, ale víte, jak to s prozrazenými tajemstvími vlastně bývá... Víceméně všechny velké "objevy", která kniha učiní už tak nějak delší dobu kolují internetem, takže se nejedná o nic převratného. U každého inspiračního zdroje si navíc musíte dosadit slovíčko "možná", popř. "pravděpodobně", v nejlepším případě i "velmi pravděpodobně". Foglar sám okolo svého díla dost mlžil a v určitou dobu do jísté míry asi i on sám propadl svým mystifikacím, což pochopitelně bádání jen komplikuje. Autor Miloš Dvorský k látce přistupuje s úctou, ne však s úctou přehnanou. Nebojí se občas legendárního autora i za ledacos pokárat. Nejvíce mě na knize bavila bohatá fotodokumentace zachycující pozoruhodné kousky staré Prahy, která dnes už vzala za své (zejména ghetto před asanací), a pasáž, která líčí pravděpodobně nejsilnější zdroj inspirací pro střety Vont...

 V čase probíhajícího šílenství okolo fotbalového EURA je fajn si připomenout odkud tento sport vlastně vzešel. Cesty u fotbalu jsou vlastně dvojí. Jednak je to lidová zábava datovaná už do středověku, kdy se různé vesnice či městské čtvrti utkaly o míč. Hra snad s prapůvodními kořeny kdesi ve starém Římě, či snad dokonce Číně. A pak je tu rovina druhá, daleko noblesnější, kterou reprezentují prestižní britské univerzity, kde soutěží mužstva v pohárech o "kopací míč cvičících" (jak zněl překlad fotbalu z konce 19. století v českých novinách). Univerzitní prostředí dalo fotbalu pravidla a snažilo se jej povýšit na úroveň hry gentlemanů. Fotbal je ale nezkrotný, své lidové kořeny jen tak nezapře. Seriál o fotbalu je sice (také) o fotbalu, nicméně v režii dua Birgitte Staemose - Tim Fywell se dostáváme hlouběji "pod kapotu" britské společnosti sedmdesátých let 19. století. Mimo jiné je to doba vzrůstajícího sebeuvědomování dělnické třídy a počínající komercionalizace s...

  S válečnými filmy mám trochu problém. V úplně obecné rovině je mám docela rád, trochu to přičítám tomu, že ve mně pořád dýchá něco z toho kluka, který si rád hrál na vojáky. Pro upřímnost bych ale měl také dodat, že někdy se na válečné filmy dívám o poznání kritičtěji. Myslím si, že tyto filmy zpracovávají klíčové historické události, které dodnes nějakým způsobem ve společnosti (tu více, tu méně) rezonují a v nějaké podobě fungují jako součást sebepojetí národa, etnika, občanstva, apod. V tomto smyslu jsou státotvorná a podle toho někdy mohou vypadat. Jiná cesta je podívat se na válečné konflikty zcela bez příkras, bez zpomalených záběrů na hrdiny, bez tklivé hudby a zejména bez apelu na hrdost na účast ve válečném konfliktu. Snímek Hacksaw Ridge se nachází někde na pomezí. A podobně to mám u sebe i s jeho přijetím - tak nějak napůl. Desmond Doss je hluboce věřícím adventistou. Přesto chce sloužit své zemi v bojích 2. světové války. Přihlásí se do služby a i když odmítá držet v ...

 Dream popové duo Still Corners je patrně asi nejznámnější díky své druhé studiové desce s názvem "Strange Pleasures", kde se nachází i jejich velký hit "The Trip". Zároveň to je skupina, která vznikla doslova náhodou, konkrétně náhodným setkáním na nádraží, kde se oba ocitli tak trochu omylem. Jistá náhodnost, touha cestovat a kouzelná zasněnost - jakoby ani ne z tohoto světa - provází celou tvorbu Still Corners. Náhoda? :) Aktuální deska z ledna letošního roku je tvůrčí dvojicí popsána jako "desert noir", což mi přijde dost výstižné. pořád tu slyšíte typické míchání psychedeliky se synťáky, nicméně více důrazu se na albu dává vokálům a jemné kytaře. Album tak přímo vybízí k bezcílnému toulání se Amerikou, během pandemie snad o něco méně hektickou. I've never been this far from home I've got you on my mind I've been driving through the darkness Got no destination in mind And it's a shame that I had to disappear The last exit The last exit

 Fotbalové Slavii fandím prakticky celý život, takže v této kauze moc objektivity asi nepoberu. Koneckonců tu asi obecně může prezentovat málokdo, neboť k Rawlsovu pověstnému "závoji nevědomí" máme dost daleko. Utkání skotských Rangers se Slavií provází mnoho kontroverzí. Nejvíce z nich vyniká moment, kdy obránce sešívaných Ondřej Kúdela cosi pošeptal do ouška jednomu z hráčů domácích Rangers s tmavším pigmentem pokožky. Následovala velice zlostná reakce, na jejímž konci máme obvinění z napadení obránce Slavie a obvinění z rasismu. Prý zaznělo něco jako "fucking monkey". Těžko říci. Záznam nic takového neprokazuje. Ondru Kúdelu osobně neznám. Z reakcí jeho okolí se prý jedná slušného člověka. Ve Slavii je od roku 2017, něco si odkopal i za reprezentaci, kdy se "proslavil" v utkání proti Brazílii, neboť brazilští fans jej zvolili hráčem utkání. Ani ne tak kvůli výkonu, ale zejména z důvodu jeho jména, které má v jejich jazyce hanlivý význam. Co vím, tak nik...

 Sněhová nadílka, která nám v posledních dnech docela vydatně zásobuje zemi, možná na čas odvrátila pozornost od šílené pandemické krize, z níž zatím není vidět ani pověstné světlo na konci tunelu. Možná také ne. Diskusi totiž stále ovládají dost emotivní výlevy směrem k (ne)rozvolňování epidemických pravidel, která docela upozaďují i samotné řešení pandemie jako takové. Varovný prst se často vznáší do budoucna směrem k finančním propadům, nejistotám trhů, sektorové nezaměstnanosti a bůhvíčemu ještě. Na dva důležité aspekty se ale podle mě trochu pozapomíná. Jestli nám koronavirová krize něco důležitého přinesla (nebo odnesla, záleží na úhlu pohledu), pak je to jakýsi návrat do normalizačního života v předstírání. Můj dojem je takový, že mnoho lidí předstírá, že epidemiologická opatření dodržuje, nosí tedy způsobně roušky např. ve veřejné dopravě, ale v okamžiku, kdy tento důvod pomine a oni jsou opětovně "mezi svými", tak je odloží a žije se jako dříve. Stejně tak restauraté...

 Šílený rok 2020 (z mnoha důvodů) přinesl docela zajímavé hudební desky. Upřímně jsem jich nenaposlouchal tolik, kolik bych si představoval. Částečně za to "mohou" pracovní povinnosti, částečně čas, který namísto hudby věnuji podcastům. Co se dá dělat. Připomínám, že se jedná o subjektivní výčet bez konkrétního pořadí. Prostě 3 desky, které mi přišly moc fajn a rád bych se o svůj zážitek podělil. Cults - Host Cults mám moc rád, na každou deskou jsem se vždy těšil a až na tu předminulou jsem byl také potěšen. Pokud člověk aspoň trochu fandí indie popu, tak je to jasná záležitost. Amon Tobin, Figueroa - The World As We Know It Nový projekt tohoto aktivního Brazilce mě doslova učaroval. Hudební veterán Amon Adonai Santos de Araújo Tobin přesedlal na psycho folktroniku, což bylo rozhodnutí velmi dobré. Světem hudby mě Amon provází o mnoho déle než Cults, takže se možná jedná o výron mého vnitřního hudebního konzervativismu, nicméně vždy mě potěší poslechnout jeho produkci.  Carib...