Liborův blog

  Se skupinou Los Bitchos jsem se setkal díky algoritmu stránky youtube, která mi nabídla jejich song Pista. Ten mi přišel zajímavý, vyhledal jsem si další tvorbu (které tedy tehdy bylo pomálu) a začal se těšit na plnohodnotné album. To přišlo letos v únoru. Los Bitchos je anglická hudební skupina, která hraje kytarovou muziku připomínající psychedeliku sedmdesátých let a styl zvaný kumbia (psáno asi lépe „cumbia“), který pochází původně snad z Afriky, ale uchytil se a svoji specifickou podobu dostal v latinské Americe. Celé to dohromady zní docela dobře a nápaditě. Jedná se o ryze (až na občasné výkřiky ve skladbě I Enjoy It) instrumentální album, které není moc dlouhé, což je ale v pořádku, protože delší nášup této muziky by mohl vést k jisté monotónnosti. Stylově se deska Los Bitchos může na první pohled blížit i Altin Gun (omlouvám se za ten nepřesný přepis), ale při podrobnějším poslechu není problém odhalit, přes zdánlivou příbuznou inspiraci turecký...

   Metronomy tu jsou s další dobrou deskou. Skupina, která se zformovala původně jako individuální projekt na konci minulého století (jak divně to zní) vydává své sedmé řadové album. Během let projekt pochopitelně prošel nějakým vývojem, od patrného vlivu nu-disca se po vydání asi nejúspěšnějšího alba The English Riviera dostali spíše k indie popu.  Poznávací znamení mnoha skladeb od Metronomy, tedy silné melodie, které si po opakovaném poslechu můžete broukat třeba klidně v autobuse cestou do práce, tu jsou pochopitelně také. Některé fungují "na první dobrou", jiné si je potřeba trochu naposlouchat, nicméně těch prvních je - jako už tradičně - o něco více. Deska začíná skladbou "Life and Death", která byla paradoxně napsána až jako poslední a navodí spíše poklidnější a lehce smutný tón. Do jiné nálady ale posluchače přivede už následující skladba "Things will be fine", která sice v textu připouští, že svět může být dost blbý místo, ale s podporou (např. r...

  Hala je mladá občanka USA pakistánského původu, která studuje poslední ročník "háj skůl" a tak vůbec řeší co se sebou dál. Na jednu stranu vězí v tradicích, v nichž ji drží její rodina ("hlavně se nestýkej s chlapci!"), na stranu druhou sama má ke své původní kultuře dost ambivalentní vztah a v podstatě  se více podobá mladým Američankám, než holkám z Pákistánu. Jezdí na skateboardu, používá sociální sítě, svobodně se vyjadřuje o literatuře, chce jít na vejšku, apod.  Celý film je v podstatě procesem její emancipace, která se však neobejde bez následků (jak pro Halu, tak zejména pro její okolí). Nevím, zda to bylo přímo záměrem filmu, ale v některých situacích to vypadá, že ona sama má v centru svoji svobodu a vedlejší efekt jejích činů jí zase tak nezajímá. Má to snad znamenat, že každé osvobození něco stojí? Možná, možná ale také ne. Jinak je to v zásadě docela dost čitelný film s poklidným tempem, v němž zaujme Geraldine Viswanathan v titulní úloze Haly. Za zmí...

 ... aneb není western jako western. Ano, i když je tento film řazen do oné westernové kategorie, tak rozhodně nečekejte klasické žánrové propriety. Samotné prostředí divokého západu zde působí spíše jako kulisa pro příběh, který se zaobírá ženskou emancipací, náboženským fundamentalismem a šovinismem.  Hlavní hrdinkou je Liz, žena která je porodní asistentkou, což ji trochu komplikuje fakt, že nemůže hovořit a domlouvá se znakovou řečí. Její relativně poklidný život s milujícím manželem a 2 dětmi naruší příchod zvláštně vyhlížejícího kazatele. Co na filmu zaujme na první dobrou je jeho rozdělení do 4 kapitol s jasným odkazem na biblické knihy. Děj je navíc představován nelineárně, ale není to na úkor srozumitelnosti. V podstatě se tím příběh stává zajímavějším, divák je dychtivější rozuzlení. Sledování to však není není úplně snadné, ne kvůli pochopení, ale spíše s odkazem na zobrazené násilí. Občas - zejména ke konci - jsem si říkal, že toto je už trochu moc. Jedná se o mužs...

 Můžete si říci, že rok 2021 nestál za nic, covid a tak vůbec... a máte vlastně i pravdu. Je tu však i hudba, která leckdy dokáže prosvítit temná období, když už tedy nic jiného.  Opět připomínám, že výběr tří desek je jako předchozí léta značně subjektivní a tak je třeba k němu i přistupovat. Goat Girl  On All Fours Post punkové Got Girl vrhli světu zajímavou desku plnou podmanivých melodií a zajímavých textů. Pro mě velké (pozitivní) překvapení. Altin Gun - Yol (omlouvám se za tu transkripci) Holandští Altin Gun s tureckými kořeny byli v roce 2021 celkem hudebně produktivní. Jejich psychedelický návrat do let sedmdesátých byl moc příjemným výletem. Django Django - Glowing in the Dark Tato deska spatřila světlo světa před necelým rokem a více než cokoli jiného připomíná dobře vyladěné album tvůrců, kteří už zkrátka "vědí". Deska zároveň boří hranice mezi žánry (šedesátkový pop-rock, krautrock, atd.) a to vše umně míchá dohromady.

  Americký seriál Chapelwaite je inspirován povídkou Stephena Kinga "Prokletí Jeruzalémské", k níž mám blízkou osobní vazbu, neboť je to pravděpodobně první věc, kterou jsem od známého mistra hrůzy vůbec kdy četl (bylo to někdy v polovině devadesátých let ve sbírce povídek Noční směna). Už tehdy mě z příběhu příjemně mrazilo v zádech a říkal jsem si, že onen příběh v dopisech by si zasloužil filmové zpracování. Nejedná se pochopitelně o převod do filmové podoby naprosto věrný předloze, ale tak už to bývá a často je to ku prospěchu věci, protože literární a filmové vyprávění jsou trochu jiné "sporty". Základ je však zachován, takže tu máme rok 1850 a rozháraného pana Boona, kterému do klína spadlo trochu nečekané dědictví v podobě domu s názvem Chapelwaite poté, co druhá část rodiny, s níž se ta jeho po dlouhou dobu nestýkala, kompletně vymřela. Jak už to ale také bývá, není smrt jako smrt, že.... Příběh je o to zajímavější, minimálně tedy pro mě, protože je zasazen ...

  Nizozemská skupina Altin Gun má svůj původ ve věhlasném Amsterdamu, nicméně už po poslechu jedné jejich skladby je patrné, že inspirační zdroje čerpá odněkud více na východ. Konkrétně se jedná o Turecko, kde má velká část skupiny své kořeny. Rovněž vokály (o něž se stará Erdinc Ecevit a Merve Dasdemir - omlouvám se za tu transkripci) jsou v turečtině, což zní docela zajímavě i s přihlédnutím k tomu, že je dost těžké zjistit o čem že to vlastně pějí. Hudebně jsou však jejich desky (ano, už jich mají na kontě několik, letos hned 2....) velmi zajímavé. Dovolím si tvrdit, že do povědomí veřejnosti se prosadili v roce 2019 albem Gece. Po chvilce poslechu se určitě nejednomu posluchači vybaví slovní spojení "turecký psychedelický rock". Skutečně, měl jsem často dojem, že jsem se dostal do alternativní reality Turecka let sedmdesátých, do éry širokých kalhot a psychedelických prožitků. Ony i ty obaly desek hovoří dost výstižně... Do toho si přidejte silný vliv new wave, trochu sur...