Liborův blog

Patřím mezi lidi, kteří na některých věcech docela lpí. Ano, takovým tím chorobným pocitem závislosti na předmětech, jež jsou sice absolutně k ničemu, nicméně své místo ve skříních, poličkách zabírat musí. Možná to je tím, že ke skoro každé věci se váže nějaký příběh jejího získání, událostí, které mě s ní pojí atd. Prostě a jednoduše, takovéto předměty se mi doma docela hezky kupí a hrozí, že jednoho dne přerostou přes hlavu, už teď se v nich moc neorientuji..., nicméně sílu vyhodit je nemám. Asi bych se cítil, jako když by odcházela pryč i část mého vlastního života. Jenže, s přibývajícím věkem to bude asi jen horší, ne? Ono je někdy moc hezké se k těmto věcem čas od času vracet. Najít si trochu volna a jen se třeba probírat starými vlakovými lístky a říkat si: "tak to jsem byl tam a tam". Není moc brzy na to začít žít ze vzpomínek? Můj oblíbený webový prohlížeč opera mě začal v poslední době docela zlobit, tak jsem přesedlal na Firefox...., myslíte, že jsem operu odinstalo...

Životy těch druhých jsou velmi zajímavým německým filmem, který se obrací do minulosti, konkrétně do krušných osmdesátých let v NDR, kde společenská realita není zase až tak odlišná od té v ČSSR. Tajná policie - Stasi - má obrovskou armádu příslušníků, udavačů, posluhovačů, kteří drží stát pohromadě. Jedním z pracovníků Stasi je i Gerd Wiesler, člověk, kterého budete od prvního záběru patrně nenávidět. Jeho stalinské metody vyšetřování jsou opravdu velmi tvrdé a nekompromisní. Právě on je nasazen na režiséra Georga Dreymana, jenže je sice režimu loajální, ale .... co kdyby. Pozorování života svého objektu však má určitý vliv i na agenta Wieslera. Tvůrcům se ve filmu povedlo dobře vystihnout atmosféru totalitní společnosti, kde i stěny mají své uši. Atmosféru strachu (o zaměstnání, studium svých dětí,..), tvůrčí nesvobody a beznaděje. Film se snaží ukázat, že mnozí důležití pohlaváři režimu podle pravidel tohoto režimu ani nežily. Právě to nejvíce vadí Wieslerovi. Gerd Wiesler je člově...

Posledních několik dní jsem toho naspal poměrně dost, neboť jsem ve své roztomilé postýlce snažil tělo zbavit nežádoucí choroby. Snad se povedlo.... Pokud člověk spí, obvykle také sní, jen někteří lidé mají tu obrovskou smůlu, že si své sny nepamatují, i když .... ono je to možná někdy i lepší. Velmi ošklivým pocitem je nechat si zdát něco moc krásného - a přitom ne přímo zase tak nereálného - co vás patrně přinutí i ve spánku se sladce usmívat a náhle se probudíte s myslí zmatenou, jež si během několika vteřin - podobně jako restart počítače - uvědomí, že to vše předtím byl jen sen. Krásný, ale jen sen. Tak a teď si vezmu paralen (úžasná věcička). P. S. Když vidím takřka jakýkoli obrázek s tématikou Alenky v říši divu, tak si musím vždy vzpomenout na tuto hudební skupinu .

Pročítal jsem si knihu od Jířího Veselého s názvem "Černobílé otazníky", což je jakási šachová přiručka plná strategií a záznamů historických partií. Na začátku knihy pan Veselý nastoluje již dlouholetou otázku. Co jsou vlastně šachy? Jedná se jen o hru? Jsou lidé, kteří označují šachy i za sport (neboť člověk při něm podává vynikající výkony v oblasti soustředění, koncentrace, atd..), či dokonce třeba i za umění. Co si o tom myslíte vy? Pan Veselý nachází určitou odpověď..., šachy jsou dle něj hrou s prvky sportu a i umění. Vskutku šalamounské rozhodnutí. P. S. Libor je teď nějaký nemocný, podivná choroba bojuje s jeho imunitním systémem. P. P. S. A hezké Velikonoce!

Včerejšího dnes jsem se rozhodl pro vskutku heroický kousek. Jel jsem s využitím vlaků do nedalekého města Rakovníka, kde můj kolega - pan Katolík (tímto zdravím) - se svým "ansámblem" vystupoval v rámci tamějšího divadelního festivalu. Představení bylo hezké (i přes kritiku kritiky) a podle mě i povedené, nicméně mi zabralo jen zlomek času, jehož zbytek jsem strávil ve vlacích různého typu a rychlosti. Česká republika má opravdu hustou železniční síť, o tom není sporu, nicméně její propojenost a návaznost je rébus vhodný k předložení na matfyz. Pokud na cestu do ne příliš vzdáleného místa (cca 30km) musíte při jízdě vlakem čtyřikrát (!) přesedat, tak...to může někoho naštvat. Já jsem to ale nějak zvládl. Krajina, kterou vlaky projížděly byla krásná a ač se nenachází daleko od mého domova, tak musím přiznat, že většina jejích zákoutí byla pro mě až do včerejšího dne tajemstvím. Lidé většinou jezdí na výlety do vzdálenějších krajin, ale často si nevšimnou, že doslova "ko...

Včera jsem navštívil pražský klub Akropolis, kde měla křtíti svoji desku hudební formace Cartonnage, což pro mě byla velká neznámá. Inu, dobrý důvod pro to tuto skutečnost změnit.. Začátek mě trochu zklamal, neb byl avizován na 19:30 a ...začínalo se o něco později, konkrétně o hodinu. Tuto hodinu jsem strávil s panem Ing. Štruncem popíjením jakéhosi zlatavého moku, což člověku vždy zvedne náladu. Menší šok jsem zažil v okamžiku, kdy jsem poblíže baru spatřil svého bývalého učitele ze střední školy, který se sem - jak říkal - rovněž vydal za účelem poslechu hudby. Inu, svět je malý, že ? Cartonnage měli krásný nástup. Styl jejich hudby jsem si hned od prvních tónu rychle oblíbil. Stylově se pohybují ve vodách synth popu s menšími přesahy i do jiných žánrů, např. electroclah. Z interpretů, které znám, bych je asi nejvhodněji přiřadil k Ladytron. Z muzikantů byla doslova cítit radost z toho, že mohou vystupovat a rovněž bylo znát, že hraní je velmi baví, což se pozitivně přenášelo i na p...

P. K. Dick patří mezi mé oblíbené spisovatele (již jsem zde něco psal o jeho slavné knize Ubik ), takže když mé oči spatřily na prodejním pultě knihu "Svět, který stvořil Jones" ve výprodeji...., tak jsem neváhal. Ano, tato kniha není tak dobrá jako Ubik, ale když přihlédneme k tomu, že se v podstatě jedná teprve - v pořadí - o druhou Dickovu knihu, tak to zase tolik nevadí. Kniha nemá vysloveně hlavního hrdinu, postav, jež se dají jakožto hlavní označit, je několik. Jednou z nich je i Jones.. Člověk nevalné vizáže s mastnými vlasy, hubeným tělíčkem a velkými brýlemi (něco jako student jaderné fyziky). Nebyl by ničím moc zvláštním až na jednu drobnou maličkost - umí předvídat budoucnost. Ne sice do detailů přesně (nepoví vám např. jak se bude jmenovat vaše dítě), ale zná všechny významné světové události, a to na rok dopředu (jakoby jste si otevřeli noviny s datem příštího roku). Tato schopnost se dá využít, obzvláště žijete-li ve světě, kterému vládne učení relativismu. Knih...