Liborův blog

V daleké zemi za velkou louží - dříve známou jako Spojené státy - ale nastaly věci. Z nějakých neobjasněných důvodů se totiž prakticky přestaly rodit děti a zděšená společnost se vydala všanc některými lidmi tak adorované vládě "pevné ruky". Výsledkem je pseudokřesťanský stát s názvem Gileád. Ano, to je úvodní zápletka románu Margaret Atwood s názvem Příběh služebnice (nečetl jsem), jehož filmová podoba letos navštívila naše televizní obrazovky. Co si budeme povídat, doba optimistické budoucnosti a la Star Trek je víceméně fuč. Dnes převládají antiutopie, které budoucnost nelíčí moc pozitivně. Není asi potřeba dodávat, že Příběh služebnice je antiutopií jako vyšitou, která si místy nezadá se známou Orwellou budoucností roku 1984. Pokud k tomu navíc přidáme současnou módu vyprávět románové příběhy formou seriálů (které leckdy mají lepší dramatickou úroveň než klasické celovečerní filmy), tak je tu zaděláno na solidní úspěch. Seriál Příběh služebnice nás tak v deseti dílech při...

Spousta sci-fi knih pojednává o tom, kterak se skupina odvážných poutníků kosmem vydá k nějaké vzdálené galaxii, něco tam zažije, něco ji třeba zabije, něco tam objeví, atd. (variace mohou být různé). Jen málo knih ale je o tom, co se stane, když se někteří kosmonauté vrátí domů na matičku Zemi. Asi každému čtenáři sci-fi knih bude něco říkat pojem "diletace času". Zjednodušeně řečeno - čas je relativní, 10 let tady na Zemi se může kosmonautu na jeho cestách jevit jen jako třeba pouhý týden. Právě díky této diletaci se nám tak v Lemově knize na Zemi vrací kosmonaut Hal Breg, který zestárl jen o 10 let, nicméně na Zemi uplynulo let asi 120. Za 120 let se dokáže svět pěkně změnit. Jistě, byly doby, kdy nějaké to století navíc nešlo moc poznat, ale náš současný svět se od toho z roku 1897 liší docela značně. Existuje navíc důvodné podezření, že tempo změn se může s přibývajícím časem jen zrychlovat.... Hal Breg se tedy vrací do světa, kterému vůbec nerozumí a z prvních stránek k...

Postava Andreje Babiše nechává zcela klidným asi jen málokterého člověka. Názory na jeho osobu se různí na škále od absolutní adorace po zatracení. Není tedy určitě s podivem, když se na pultech knihkupectví objeví kniha, která se snaží zmapovat pozadí tohoto velkokapitalisty a politika. A rovněž určitě není s podivem, když právě za touto knihou stojí autorský tandem Vlasatá - Patočka, redaktoři Deníku Referendum, který na některé aspekty podnikání A. Babiše už delší dobu poukazuje. Asi je dobré zmínit, že Deník Referendum pravidelně čtu (internetový deník se profiluje jako levicový, blízký pozicím sociální demokracie, respektive skupině idealiste.cz), takže je asi jasné, že Babiš z knihy nebude zrovna tím křišťálově čistým člověkem, na nějž by se pěly na stránkách pochvalné ódy. Od toho je tu koneckonců jeho (nebo kolegy Marka Prchala?) vlastí kniha "O čem sním, když náhodou spím." "Žlutý baron" se tak snaží nahlodat marketingovou vizi Babiše jakožto úspěšného podn...

Gary Linekar o fotbale prý kdysi řekl, že je to hra, kterou hraje 22 lidí a kterou vždy vyhrají Němci. Také se říká, že je to krásná hra na 2x45 minut, kde rozhoduje počet vstřelených branek. To druhé bude patrně platit, dokud se kolem onoho kulatého nesmyslu nadále budou shromažďovat zraky vzrušených příznivců, u té první záležitosti - počtu minut - se možná dočkáme menší úpravy. Prý by to fotbalu pomohlo. Já ty argumenty v zásadě chápu, fotbal se skutečně hraje na 2x45 minut, nicméně čas skutečné čisté hry bývá obvykle o dost nižší. Odhaduje se, že v mnoha zápasech se z oněch 90 minut odehraje třeba jen něco málo přes hodinu. Zbytek času tvoří nepříjemná výplň v podobě sbírání míčů za "outovou" čárou, dohody s rozhodčím, slavení gólů, apod. Přiznám se, že se mi také nelíbí stav, kdy můj tým prohrává třeba jen o gól, čas neúprosně běží směrem k devadesáté minutě a soupeřův brankář se rozhodne zkoumat své vlastní brankoviště, upravovat si míč, zavazovat tkaničku, apod. Vrchol...

Televizní stanice Šlágr TV bývá často terčem posměšných negativně kritických ohlasů, nutno říci, že z velké části právem, nicméně to je podle mě jen jedna stránka poněkud složitější věci. Pravdou je, že tato stanice nabízí převážně dost šílenou a předraženou kolovrátkovou hudbu od lidí, jejichž vystoupení působí hodně bizarně - a to ještě v tom lepším případě. Skupinka podivných strejců poskakujících na otřepané melodiíe minulých dekád občas doplněné nějakým pokusem o lidovku, tvorba vlastních "televizních stár" a hlavně následný předražený prodej produktů, to jsou atributy, které vedou v současné době k relativnímu úspěchu a popularitě (minimálně mezi cílovou skupinou, což jsou zpravidla lidé 60+). Pomyslným vrcholem pak jsou dovolené v zahraničí (tuším, že se jedná o Černou Horu), které Šlágr TV organizuje a kde se můžete potkat s oblíbenými tvářemi této stanice. Upřímně, toto soutěží o horší dovolenou snad jen s pobytem v Osvětimi a jednosměrnou jízdenkou tam… Ale chápu, c...

Běžecké závody jsou fajn věc, člověka to přiměje řádně natrénovat, vydat ze sebe maximum a pak si vše náležitě užívat v cíli a hodnotit jednotlivé "etapy" někde u piva s přáteli. To ale samozřejmě neznamená, že by na nich zpravidla vše bylo zcela sluníčkové a souložili tam jednorožci s elfy. I když popravdě, sluníčka byla letos na Karlštejně víc než dost. Běhej lesy je zajímavá akce, která zpřístupňuje široké sportovní veřejnosti různé závody, jejichž hlavní část vede po různých lesních prostorech, na přetřes tak přicházejí dříve uzavřené části Brd, Šumava, apod. Karlštejn je takový protekční závod, protože je nejblíže matičce v Praze a zkusmo se tam před 2 lety uskutečnil jakýsi "nultý" ročník tohoto závodu. No jo, kdo by odolal, když máte možnost proběhnout se i dole v lomu zvaném "Amerika", nasát čitý vzduch za vizuálního vjemu krásné středočeské krajiny a nebát se "dýchat z plných plic", jak tvrdí slogan těchto závodů. Je tedy úplně logické, ...

To, že S. Kinga mám za dobrého vypravěče zajímavých příběhů, ví asi každý, kdo mě zná. Zároveň do jisté míry chápu ten určitý odpor k jeho osobě a je mi také jasné, že ty knihy prostě asi nelze doporučit každému, a to i při opakování dobře známého tvrzení, že S. King je jedním z komerčně nejúspěšnějcích autorů posledních 30 let. No jo. Jednu věc ale musí na Kingovi uznat i jeho nejzapřísáhlejší odpůrci - navození retro atmosféry. Pokaždé když se s mistrem hororu vydávám na nějakou strastiplnou a děsivou pouť do minulosti (zejména pak když se jedná o přelom 50. a 60. let), tak mám velmi intenzivní pocit autentické atmosféry. Ten zahrnuje zdánlivě drobné maličkosti, ale ve výsledku působí velmi silně, a to dokonce tak, že i jinak velmi napínavou dějovou linku může místy zastíňovat. Minulost navíc - podle mě - King nevidí skrze nějaké zkreslující brýle (ať už růžové nebo černé). Na USA padesátých let oceňuje absenci stísňujících zákazů, relativně čistý vzduch, poctivé jídlo,..., ale zárov...