Liborův blog

Olga Hepnarová, poslední popravená žena v Československu, po letech čekání dostala "svůj" film. V režii dua Tomáš Weinreb (který si téma dostatečně osahal už v roce 2009 snímkem "Všechno je sračka") a Martin Kazda (kteří se podepsali i pod scénář) můžeme sledovat utrápený život Olgy Hepnarové včetně (nejen) jejího tragického konce. Tvůrci se rozhodli pro zpodobnění do černobílého filmu, což ve výsledku působí velmi dobře a jen to podtrhuje dobrou atmosféru snímku. Chvílemi jsem si dokonce říkal, že není možné, že se dívám na český film, až tak vyloženě "nečesky" to totiž působí. OK, hlavní hrdinku hraje Polka Olszanska a na nějaké formě spolupráce se podílela i Francie, Slovensko a již zmíněné Polsko, ale jinak to skutečně JE český film, jen se tak úplně netváří - což je mimochodem moc dobře. Snímek se tak vyhýbá všemožným kýčovitým stereotypům, daleko za sebou nechává i stopové množství patosu a divákům tak umožňuje "popást" se na působivých kam...

Turistia je zvláštní zem, rozkládá se tu i onde a její hranice zdánlivě nemají konce. Vyznačuje se třeba tím, že nabízí poměrně stabilní produkty pro široké skupiny lidí za dost vysoké (snad i sprostě nehorázné) ceny. A je tam taky šíleně lidí. Ale dost ironie. Chápu, že pro některé země (regiony) je turistika významným zdrojem příjmů na nichž je de facto závislá většina obyvatel. V dnešním globálním světě je navíc dost snadné cestovat prakticky všude, takže počet lidí, kteří tak činí pochopitelně narůstá. V mnoha ohledech to vidím jako dost pozitivní věc, lidé si procvičí cizí jazyky, dostanou se do kontaktu s lidmi z jiné kultury (a třeba pochopí, že v zemích "kde žijí lvi" nejedí děti a občas přemýšlí také nad obyčejnými starostmi - třeba jak sehnat peníze na bydlení), je možné vidět místa o nichž generace před námi mohla jen číst (ať už v rodokapsech nebo ve 100+1). Předpokládám, že jen málokdo by výše uvedené zpochybňoval. Podobně jako ale takřka vše má i cestování svoji...

Seriál McMafia je asi nejkrásnější filmovou ukázkou toho, jak dnes funguje organizovaný zločin na té nejvyšší úrovni. V této osmidílné sérii (aspoň zatím, s největší pravděpodobností totiž bude natočeno pokračování) můžete sledovat životní osudy rodiny Godmanů, což je takové roztomilé panoptikum osob pocházející z bývalého sovětského svazu. Nejstarší Godman byl svého času solidně postavený gangster (či jak se tomuto povolání tehdy v SSSR říkalo) a jen odchod do londýnského exilu mu (a jeho rodině) pomohl zachovat si život (oni gangsteři se totiž navzájem nemají moc v lásce). Stesk po domovině je ale velký, zhruba tak, jako touha pomstít se svým dávným rivalům. Určitým protipólem Godmana seniora je Godman junior - jmenuje se Alex. Vystudoval prestižní západní školy, má vizáž úspěšného obchodníka a do velké míry jím i je. Jeho podílový fond je zdrojem slušných peněz, takže není závislý na "špinavých" financích, které pocházejí z minulosti rodinného podnikání. Cesta k "temn...

To, že český hokej prochází poněkud turbulentním obdobím, kdy čekání na další medaili z mistrovství světa dospělých se protahuje přes vůli zmlsaného hokejového národa, je asi neoddiskutovatelný fakt. V našem hokeji se i tak nadále dělá spousta věcí dobře, důkazem toho může být pokračující "česká brankářská škola", jejíž výsledky můžeme vidět i na právě skončeném draftu NHL. Mám pocit, že za posledních cca 5 let se hokej snaží dohnat co v létech hojnosti zanedbal, což se někdy povede (kampaň Pojď hrát hokej), jindy moc ne a někdy, někdy to je vyloženě tragédie. Ano, tou tragédií mám na mysli novou podobu reprezentačních dresů. Je fajn, že P. Eliášovi (který už svoji repre kariéru ukončil) se dresy líbí. Jeho vyjádření o tom, že "lev je symbol národa, takže je dobré jej mít na dresu" a řeči o "nové identitě týmu" a "o tom všem, co lev a barvy reprezentují" sice vypadají jako vystřižené z knihy "Jak udělat marketingový rozhovor", ale budiž...

Když přijde na přetřes porovnání dvou nejoblíbenějších sportů v této zemi (fotbal a hokej), tak zpravidla "fandím" hokeji. Je to dynamická hra, jejíž plejeři sice mohou svoji rychlostí často připomínat sci-fi roboty, nicméně padá tam hodně gólů, přesilovky jsou výborným řešením herních přestupků, a když už se nějaký hráč ocitne ležící na ledě, tak můžete vzít jed na to, že své zranění rozhodně nesimuluje (zdravím fotbalovou Itálii). To vše je hezké, ale bohužel při mezinárodním srovnávání má hokej hned několik nevýhod. Skutečně vážně jej prožívá jen zhruba 10 zemí (a to ještě možná přeháním), mistrovství světa se koná sice každý rok, ale top hráči z play-off NHL tam nejsou. Dříve hráli aspoň na OH, ale tomu je teď také konec. Lední hokej je jednoduše dost nákladný sport a asi nikdy se nestane celosvětovým fenoménem. Pravda je, že v obou zmiňovaných sportech Česká republika nezažívá úplně nejzářivější časy. V hokeji to na medaili už tedy dlouho není, ale pořád ten tým dokáže p...

Kluci od "vakcíny" letos přišly s novým albem, které je trochu jiné, ale zároveň stejné. To jsou teda věci... The Vaccines se totiž vrátii ke svým počátkům, k veleúspěšné debutové desce a dali sbohem zvukově bohatším dobám (English Graffiti). Ve výsledku tak světlo světa spatřilo album, které na svých cca 33 minutách představuje nepřeplácanou porci indie rocku, u které je jasné, že kluci ve studiu se museli bavit. Asi zaslouženě, kapelu totiž nedávno opustil bubeník Robertson (troufnu si říci, že pro kapelu dost důležitá persona), což asi nebylo úplně příjemné. Písně na albu jsou dost různorodé, objevuje se tu pěkně "šlapající" svižná "Nightclub" (trochu připomíná Kasabian), zasněná romantická "Maybe", či "Take It Easy" se zajímavým textem. Vůbec texty na desce jsou docela vtipné a nápadité (pokud tedy dokážu posoudit). Moc pěkná deska fungující na první poslech.

Kazuo Ishiguro napsal před více než 10 lety román, který jej definitivně katapultoval do světové spisovatelské elity. Pojďme se mu podívat trochu "pod kapotu". Hailsham je specifická internátní škola, kterou navštěvuje hlavní hrdinka Kath. Čtenář je uvržen do jejího příběhu, kde se to jen hemží různými náznaky, nevyřčenými obavami a otázkami. Už po několika odstavcích vám totiž snadno dojde, že se školou a jejím posláním není něco v pořádku. Kniha by se dala zařadit do subžánru "alternativní historie", takže i když se časově odehrává na sklonku dvacátého století, tak to ve všech aspektech není to naše dvacáté století, ale jeho trochu pokřivená varianta. Poslání Hailshamu a všechny ty řeči o "dárcích a opatrovnících" není zase tak velkým problémem odhalit, nicméně i tak se Ishigurovi daří poměrně dobře udržovat napětí a očekávání dalších událostí. Navzdory tomu, že se v knize prakticky neobjevují detailnější popisy (například vůbec netušíme, jak hlavní hrdi...