Liborův blog

Jsou muži, kteří ženám oddaně slouží, nosí jim květiny (klidně i na hrob), obdarovávají je svým humorem (klidně i nechtěným), či skládají hold jejich kráse. Tato kniha je ale o zcela jiných mužích. Švédský spisovatel a novinář Larsson se za svého života proslavil asi nejvíce nadací Expo. Trilogie Milénium vyšla až krátce po jeho smrti, což tomuto dílu jistě dodává punc tajemna. Pro mnohé bylo autorovo jméno velkým překvapením, nicméně netrvalo dlouho a Larssonova trilogie vyplnila renomovaná oddělení knihoven. Nyní se dočkala i své filmové podoby v podání švédských tvůrců a prý se plánuje i americký filmový remake (no tedy...) s Danielem Craigem v hlavní roli. Trochu z toho jde až hlava kolem. A je ta kniha (respektive celá trilogie) skutečně tak dobrá? Žánrově se jedná o moderní krimi, což znamená, že zde vyšetřovatelem není úctyhodný pan Vacátko, či pan Holmes s kolegou Watsonem (užívající svoji dedukci, která je ale vlastně typickou indukcí :-)), ale moderní hrdinové, kteří se k důk...

Extáze svaté Terezy patří mezi nejznámější české kapely devadesátých let. Považte, komu se podařilo dostat se do top 10 britského radio one? Z našich luhů a hájů nikomu, krom EOST, samozřejmě. Počátek devadesátých let byl hudebně vůbec docela divoký, na severozápadě USA frčela vlna grunge, která v sobě spojovala kytarové běsnění Aerosmith a Black Sabbath s příjemnými melodiemi Beatles. Trochu nahlas, trochu potichu, atd... V Evropě se o slovo hlásí různé rave party a povstávají "electro gods" typu Leftfield a Prodigy. Trochu stranou všeho toho humbuku vzniká i další proud, který kdosi kdysi poměrně výstižně nazval "shoegaze" (kdo umíte aspoň trochu anglicky, tak jistě porozumíte vzniku toho slova). S trochou fantazie by tento styl šlo zařadit do obsáhlé škatulky s příznačným - avšak naprosto nic neřešícím - názvem "alternativní rock". Kapely jako byly např. Cocteau Twins, ale hlavně skvělí My Bloody Valentine a Jesus and Mary Chaine (a pochopitelně také Sl...

Moje babička - vskutku moudrá žena - často říkávala, že člověk by si nikdy neměl pořizovat  zboží od firmy, která se primárně zabývá výrobou úplně něčeho jiného. Nevím, zda ji k tomu vedla špatná zkušenost s gumovými hračkami od Baťi, či komisárek německého wehrmachtu, ale na tomto výroku jistě něco bude. Do jisté míry jsem tak byl rezistentní i k nabídce firmy Tchibo, která je skutečně pestrá, nějaký čas "fušovali" i do elektronických spotřebičů, v současnosti však Tchibo - krom kávy, pochopitelně, budete znát díky různým druhům oblečení, které je možno nalézt ve speciálních obchodech (např. Pont nebo značková prodejna Tchibo). Slečna I. si u nich nedávno cosi koupila (slovo "cosi" je zcela vhodné, neboť některé kusy dámského oblečení jsou pro mě jen těžko identifikovatelné a s jejich terminologií mám podobné problémy jako s členěním opů) a s výsledným hadříkem byla celkem spokojená. Červíček pochybnosti zahlodal a já jsem se navzdory zažitému předsudku vypravil ro...

Největší filmový průmysl - co do kvantity - se točí v Indii. Slavný Bollywood se za poslední léta stal zdrojem vtipů euroamerických diváků, stejně tak jako zdrojem inspirace euroamerických filmových tvůrců. Stačí se jen podívat na slavného Milionáře z chatrče (Boyle) nebo na snímek Guru (s Heather Graham). Indických filmů jsem za svůj život mnoho neviděl, krom nějakých koprodukcí snad jen seriál Máhabharáta, ale tam jsem se někdy uprostřed minutáže ztratil a následně usnul.... Indické bollywoodské filmy se vyznačují několika signifikantními aspekty, díky nimž je nemůžete v záplavě jiných přehlédnout. Už jen upoutávka na ně (plakát) musí být úžasně barevný a diváka náležitě navnadit na co nejširší spektrum zábavy. V každém správném indickém filmu by měl být nějaký milostný vztah okořenění náznaky erotiky (ale skutečně jen náznaky), nějaká pořádná rvačka se zvukem čínských bojovek, trocha tajemna, fůra romantiky a nakonec tance v barevném ošacení a samozřejmě s úsměvem. Na to vše filmové...

Deska Toyland je neuvěřitelně citlivá hudba se smyslem pro detail, která plyne na pohodových vlnách trip-hopu. Jejich hudba svérázným způsobem reflektuje současné světové problémy zneužívám peněz počínaje a zneužívám dětí konče. Hudebně mi to trochu připomnělo trochu zvláštní mix mezi Hooverphonic a Phoenix :-). Zbývá snad jen dodat, že album má 39 minut a u nás si jej v obchodech asi jen tak nepořídíte (což dnes nemusí zase tak moc vadit).

Že kouření je dnes out stejně jako "kalhoty do zvonu s kapsou na kolenou" (Červený trpaslík) je asi jasné i malému dítěti. Přesto však mnoho lidí kouří i dnes (s různým odůvodněním). Jistě jste si ale všimli, že třeba na rozdíl od osmdesátých let se dnes ve filmech moc nekouří, respektive kouří tam většinou jen záporné postavy, které stejně na konci zemřou... Skutečně, pokud se nejedná o nějaký výsostný retro, či artový snímek, tak se kouření na stříbrném plátně objevuje opravdu jen výjimečně. To dokonce došlo tak daleko, že se uvažovalo o zpřístupnění "kouřících filmů" jen pro dospělé. Dětem by tak bohužel asi vypadl seriál Jen počkej, kde hlavní zaporňák Vlk inhaluje jedna radost. Možná by ho však vzali na milost, Vlk nad Zajícem nikdy nevyhraje a v běhu je rovněž vždy poražen. Pěkné ponaučení. Já si v této souvislosti vzpomenu na komiks Rychlé šípy, kde se krom hlavních superhrdinů vyskytovaly i jiné pochybné partičky (Bratrstvo kočičí pracky, Tlouštík, apod.), z...

Znáte ten pocit, když náhle slyšíte písničku, kterou velice dobře (slovo velice, prosím, podtrhnout) znáte, jen jste ji bůhví proč už několik let neslyšeli a ani se vám po tu dobu ničím nepřipomenula? Včera večer jsem si trochu projížděl stránky youtube a našel podobných skladeb mraky. Je to docela příjemné vzpomínání (zase sentiment?!!!?), k většině těch skladeb se váže nějaká událost, příběh, který si možná už nikdo jiný ani nepamatuje. A nakonec ještě jedna "lynchovina" :-)

Patřím mezi lidi, kteří se neradi zbavují věcí, jež se jim nějakým podivným způsobem dostaly "do srdce". Mám doma kupříkladu jednu starou, zelenou bundu, na níž se už asi před dvěma lety objevily nesporné známky prožitých let a událostí. Prostor okolo rukávů obsahuje malé díry, jež se pozvolna spojují ve větší celky, což není moc dobré. Přesto bych tu bundu asi jen tak nevyhodil. Čas od času ji i nosím. Toto ještě není tak hrozné, ale vězte, že kdesi vzadu ve skříni s oblečením archivuji své dětské tričko (přestalo mi velikostně dostačovat zhruba v 9 letech) s úžasným obrázkem hlavních hrdinů známého filmu "Velká sýrová loupež". Úžasný film, pokud jste jej neviděli, tak to musíte honem napravit :-). Já si jej tedy z jisté úcty a obavy z pocitů dětského rozčarování raději už nepouštím..., ale stejně, ty vzpomínky... Uchovávat si věci, na něž máte příjemné vzpomínky je jistě bohulibé, nicméně pokud vám ony předměty leckde vyplňují většinu volného prostoru, tak něco ur...

Film Cloverfield (mimochodem u nás poměrně trefně překládaný jako Monstrum) si užil svoji slávu počátkem roku 2008, kdy se o něm hojně diskutovalo. Velkou pozornost vzbuzoval hlavně producent J. J. Abrams, který byl tehdy mnohými filmovými fanoušky doslova oslavován. Jeho televizní seriály Alias a Lost měly miliony napnutých diváků po celém světě, takže se natěšení filmové obce na Cloverfield nelze vůbec divit. Režie se ujal Matt Reeves, který však s velkým filmovým plátnem neměl doposud prakticky co do činění, nicméně dlouholeté přátelství s J. J. Abramsem jistě sehrálo svoji roli. Film se snaží působit autenticky, přesvědčivě - takřka dokumentárně. V reálu to ale znamená, že se nechal inspirovat módní vlnou snímků, které jedna z hlavních postav natáčí na nějakou kameru. Tento styl filmového vyprávění má jistě nesporné výhody (pocit napětí a toho, že by se to skutečně mohlo stát), ale i své "mouchy", lze si totiž jen těžko představit, že postava s kamerou natáčí vše na pásku...