Liborův blog

Já vím, že se o Češích neustále říká, že si pořád jen stěžují, mají negativní náladu a nejradši kverulantsky brblají večer u piva. Částečně je to i pravda - a jelikož se sám za Čecha považuji, tak mi prosím dovolte si také trochu zažbrblat. Předem ale upozorňuji, že to bude bez piva... Česká pošta je instituce, která mi už dlouhou dobu leží v žaludku, když doopravdy nemusím, tak se snažím s ní moc nepřicházet do styku. Je sice fajn, že tento státní podnik vydává hezká razítka, má šikézní známky a starodávnou tradici poštovních panáčků, ale to dnes vyvolá maximálně dávku sentimentálních sympatií, víc nic. Už teď je na pováženou, co vše se tam nabízí, například cigarety (což moc nechápu, stát přece bojuje proti kouření, ale zároveň nutí své zaměstnance cigarety prodávat, to fakt dává smysl) a jiný sortiment, který když osoba za přepážkou dostatečně aktivně nenabízí a neprodá za minimálně 800 ká čé měsíčně, tak se jí zbytková částka zkratí na výplatě. Výsledek toho je jasný, zaměstnanci ...

Nestává se to zrovna často, ale existují filmy, které Vás (teda aspoň mě...) přímo "posadí na zadek" - a že je to pak teda rána... Prisoners rozhodně mezi tyto filmy patří, nění se ale čemu divit, vždyť režisérem je Kanaďan Denis Villeneuve, tvůrce takových majstrštyků jako byly třeba filmy Polytechnika, ale hlavně geniální Požáry . Villeneuve má rád silná, mezní témata, nejistou (a nelineární) narativní linku a skvěle načrtnuté nečernobílé a neschematické postavy. Po sérii skvělých filmů dostal Villeneuve (ano, mám ho mezi oblíbenými na čsfd :-)) příležitost natočit "velký" snímek se známými tvářemi. To je dost lákavá nabídka, která se ale občas zároveň stane i nepříjemným hrobem pro spoustu dobrých filmařů.... Jak ale už asi šlo pochopit z prvního odstavce, tak Villeneuve se stále velmi dobře drží svého řemesla a servíruje zajímavou podívanou, která začíná poklidnou scénou setkání dvou rodin u "Thanksgiving day", což vyústí v nervydrásající pátrání po dv...

S pomůckou této nevinné pranostiky sahající snad až kamsi do hlubin středověku a synkreze náboženství, se můžeme přesunout do dnešního dne, konkrétně do 25. února 2014, kdy lze pomyslně oslavit 66 let od události, na jejímž označení se dodnes mnoho lidí nemůže shodnout, a proto ji nazvěmě nějak neutrálně, třeba "velká únorová změna" :-). Je určitě dobře, že se tento klíčový okamžik našich (myšleno i československých) dějin zmiňuje, velmi zajímavě dnes třeba vypadal twitter čt24, který doslova hodinu po hodině oznamoval události, jež nastaly před 66 lety. V televizi také běželo několik dokumentů, které se tak či onak "únoru" věnovaly a vhodné je i připomenout divácky docela úspěšný projekt "České století", kde se díl "Všechna moc lidu Stalinovi" věnoval kompletně "velké únorové změně" (ale zní to hezky, ne? Osobně mi to asociuje starší kreslený film "Velká sýrová loupež"...). Přesto mi však přijde, že stále existuje několik pot...

Nevím, zda to budu reproukovat zcela přesně, protože tu a tam skutečně leckteré věci poslouchám jen tak na "půl ucha", ale v souvislosti s právě končícími hrami v ruském Soči jsem zaslechl jakousi prapodivnou větu znějící, "loučíme se jako přátelé ruského národa", či něco podobného. Z podobných prohlášení jsem vždy trochu zmatený. Jak může mít někdo za přítele takovou nadosobní entitu, jakou je národ? Vím, ono to bylo myšleno asi dost obrazně, pomineme teď také rozdíl vnímání pojmu "národ" například mezi Američany a Čechy, ale stejně... Stalo se mi to už několikrát, když se mě někdo zeptal, zda jsem přítelem národa "XY" (a místo XY si můžeme dosadit takřka cokoliv). To je pak těžké odpovědět. Mohu být přítelem některých lidí, jejichž povahové vlastnosti a životní postoje mi jsou z nějakého důvodu sympatické, ale jak mohu mezi své přátele brát skupinu jistě velmi rozličných lidí čítajících obvykle několik milionů a zahrnující krom jistě fajn jedin...

To si to takhle v poklidu děláte záslušnou práci jako vedoucí pracovník policie v Manchesteru, stíháte lotry a lumpy narušující poklidné soužití slušných občanů, když tu do vás vrazí plnou rychlostí auto a.... navzdory všemu očekávatelnému se proberete cca 30 let v minulosti, v roce 1973. Ulítlé, že? Tak to je základní zápletka dnes už celkem slavného britského seriálu z dílny BBC s poutavým názvem "Life on Mars" podle písničky Davida Bowieho. Divák má možnost s hlavním hrdinou Samem Tylerem (John Simm, který mi zprvu trochu lezl na nervy, abych si na něj pak hodně zvykl) prožít toto překvapení a mnoho zajímavých zápletek, které vznikají z toho, že Sam přece jen pochází z jiné doby, z doby, kde homofobie, kouření na pracovišti a všeobecný sexismus jsou věci víceméně vymýcené (nebo aspoň hodně potlačené). A je to docela zábavné putování rokem 1973, většinou se o to postará již zmiňovaný kontrast našeho světa s tím z minulosti, ale vydatnou měrou k poutavosti seriálu přispívá i...

Skupinu Warpaint jsem poprvé zaregistroval někdy v roce 2012 (nebo 2011?), v době, kdy holky byly hosty na Rádiu 1 a následně v matičce Praze i koncertovaly. Nějak mě svým projevem zaujaly a nastalo klasické kolečko - puštění si klipu na youtube (byl to ten s názvem Elephants) a následný poslech jejich desek, které mi zprvu přišly dost nevýrazné, abych se do nich po několikátém poslechu doslova zamiloval. A stejně tak je tomu i s novou (vyšla v lednu) deskou, která nese krásný eponymní název. Na novém albu Warpaint dávají větší důraz na elektronickou složku, což je podle mého názoru jen ku prospěchu věci. S lehce novým zvukem (ale skutečně jen lehce) nicméně žánrové vody ve kterých se tato americká skupina pohybuje zůstávají stále stejné, je to tedy jakýsi psychedelický rock, popřípadě v současnosti celkem populární dream pop. Osobně mě při přirovnání k jiným kapelám při poslechu této desky asi nejčastěji přišlo na mysl jméno Radiohead. Album Warpaint není lehkou deskou stvořenou pro p...

Kdyby mi někdo před - dejme tomu - 15 lety řekl, že někdy vyrazím na koncert Depeche Mode, tak bych mu asi nevěřil. Přišlo by mi to zvláštní, nesmyslné a snad i trochu nemožné. Nejsem zatvrzelým fanouškem Depeche Mode, nesjíždím jejich diskografii den co den, ale přesto se mi jejich podmanivá synťákovitá hudba velmi líbí a soudím, že jsou právem pokládány za žijící legendy. S odstupem několika hodin od jejich včerejšího pražského koncertu bych rád napsal několik poznámek ke skupině samotné, i k jejich hudbě. Předně, docela mě stále zaráží, že skupina pořád hraje (a hraje dobře!). V devadesátých letech to už vypadalo, že pánové kokain a heroin ve spolupráci se slečnou suicidální tendencí nad zpěvákem Gahanem definitivně zvítězí. Nestalo se, a je tomu tak jen dobře. Velmi mě - samozřejmě pozitivně - zaráží fakt, že Depeche Mode stále plodí desky, které mají co říci. Většina legendárních kapel minulosti donekonečna hraje své staré hity, k nimž se takřka nikdy nepodaří dodat něco z nového ...

Dnešní den přinesl zprávu, že zemřela tak trochu pozapomenutá osobnost předlistopadového režimu - Vasil Biľak. Je to skoro až k neuvěření, ale tento pán, který se dožil 96 let (pokud správně počítám), se narodil ještě ve stařičkém mocnářství Rakouska - Uherska, zažil dobu první republiky, druhé republiky, protektorátu, období tzv. "regulované demokracie" a nástup socialismu (s lidskou tváří i bez ní) i polistopadovou demokracii, o rozdělení Československa nemluvě. Jen další důkaz, že v kontextu dlouhého lidského života je celá naše tradice novodobé státnosti relativně krátká. Další zajímavostí je, že i smrt tohoto starce dokázala znovu otevřít "staré rány" a způsobit několik argumentačních přestřelek. Jen tak pro pořádek, o panu Biľakovi si nemyslím mnoho dobrého a jsem toho názoru, že tzv. "zvací dopis" neměl daleko od vlastizrady a je docela smůla, že se k této situaci polistopadový režim ještě pořádně nevrátil (teď už je pochopitelně asi pozdě, Indra, K...

Geniální umělci to na jednu stranu mají docela těžké. Tu a tam se totiži stane, že z různých důvodů nějak "netrefí dobu", ztratí se v moři konzumní zábavy, či prostě jen jsou ve špatný čas na špatném místě. Jedním z takových jedinců je i Sixto Rodriguez, hudebník, který si vydobyl lokální slávu srovnatelnou se "Stounama", ale z globálního hlediska žádný úspěch nezaznamenal. To se prostě stává. Nebýt Sugar Man dokumentární film a natočit jej jako klasický hraný snímek, tak by to asi sklidilo příšernou kritiku za neskutečnou naivitu, pathos, apod. Ale není tomu tak, Searching for Sugar Man je skutečně dokumentárním filmem, který - navzdory drobnějším proviněním proti dokumentárním pravidlům - podává obraz života člověka, který z důvodu nepochopitelné ironie osudu byl prakticky neznámý ve své domovině, ale jako tajemná celebrita "žil" na druhém konci světa. A není se tak ani čemu divit, že tento film získal Oscara. Takový příběh si o to přímo říká.