Liborův blog

Všiml jsem si, že v neděli se strhla taková lehce hysterická vlna reakcí, jejichž cílem bylo upozornit na nárůst "fašizace v soutěži Český slavík", popř. se nějak vymezit vůči hudebnímu seskupení Ortel. Musel jsem chvíli přemýšlet, co se vlastně stalo, protože to, že se opět pořádá ona soutěž mi samozřejmě jako vždy uniklo a sobotu jsem měl z hudebního hlediska zafixovanou jako den, kdy tu vystupuje Elton John. Tento soft rockový bard však nakonec nepřilákal ani zdaleka tolik pozornosti, jako jakési druhé místo zástupce bývalého náckovského bandu Conflict 88. Tedy aspoň tak se to podle reakcí některých lidí může zdát. Hele, možná se to někoho trochu dotkne, ale Slavík je soutěž na úplné periferii zájmů. Cílová skupina diváků se asi už dávno posunula někam do kategorie 45 + a kryje se do jisté míry s diváky ostatních "zábavných show" typu Výměna manželek, Kolotoč a další zhůvěřilosti. Současná generace zvyklá na youtube a spotify si skladby Bílé a Gotta (tradiční stá...

S filmy o nichž se hodně mluví mám občas trochu problém, někdy dokonce raději volím tu variantu, že si film jaksi "odložím" na později, až bublina tvořící se okolo něj trochu splaskne a já jej tak budu schopen sledovat střízlivějšíma očima. No a někdy je to odložení krátké, jindy dlouhé a v některých případech už daný film nikdy neuvidím on tak zmizí v propadlišti mé zapomnětlivosti. Ztraceni v Mnichově patří do první skupiny. No jo, když on film získá krom mnoha Českých lvů také cenu filmové kritiky a chválu naň slyšíte ze všech možných stran, tak je potřeba mít se trochu na pozoru, i když na druhou stranu je třeba si také uvědomit, že v našem rybníčků těch filmů zase tolik nevzniká a v podstatě stačí jen nenatočit nějaký vyložený průšvih a nominaci na "Lva" máte prakticky jistou. Celý film je vlastně takovým svébytným fiktivním filmem ve filmu, který se odehrává v roce 2008 (a 2014) a svým tématem se vrací k otázce mnichovské zrady a traumatu z toho pramenícího. S...

Čas od času se vynoří nějaká studie, která tvrdí, že používání mobilních telefonů krom řady výhod přináší i velké množství nejrůznějších rizik, která jsou často spojována s výskytem nádorových onemocnění. Těžko říci, na přesnější výsledky si asi budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat. Osobně bych si tipnul, že nějaký vliv tam asi bude (těžko si představit, že by dekády života "ve stínu" vysokofrekvenčních polí neměly nějaké následky), ale jelikož mi tipy poslední dobou moc nevycházejí, tak budu raději pokorně mlčet, prý je za to dokonce nějaké zlato... Obecně mi ale přijde, že mnoho věcí u kterých si můžeme doplnit pomyslný "hashtag" výdobytek moderní civilizace s sebou jaksi sekundárně přináší i fůru neplechy. Stačí se třeba podívat na symbol svobody (to označení není má lidová tvořivost) - automobil. Auto bezesporu vyřešilo mnoho nesnází s cestováním, pomáhá zmenšovat ten náš veliký svět a vlastnit automobil je i nedílnou součástí "american way of life...

Klaus Waldeck si mě před lety získal svoji desou Ballrooms stories, takže když jsem zjistil že je venku nové album, nebylo důvodu k váhání. Ok, vyšlo už koncem června, takže to není zrovna "horká novinka", ale já už jsem prostě takový, že k pořádnému naposlouchání nějaké desky potřebuji nějaký ten čas... Ballroom stories nám v přehrávačích přistáli v roce 2007 a od té doby se tento chlapík z Vídně odmlčel, až to vypadalo, že možná i nadobro. Naštěstí se tak nestalo a v přehrávačích může rotovat album další. Nutno dopředu říci, že dost vydařené. Waldeck trochu pozměnil styl a ke svému downbeatu a trip-hopu přidal i cosi, co by šlo snad nejlépe popsat jako zfetovaný spaghetti western. No jo, divné pojmenování, ale podle mě dost trefné. Trochu si to představte jako elektronickou formu soundtracků k Leoneho westernům. Ideální hudba na relax po/před nějakou party. Je tu všechno, tango reggae, pop.... western.

Asi každý zná genezi událostí, které v nedávné době rozvířily společenskou debatu. Dáme/nedáme medaili panu J. Bradymu, přijmeme/nepřijmeme Jeho Svátost, oficiálně/neoficiálně, lezeme/nelezeme kamsi velké říši středu…, je toho celkem dost. Poslední tečkou je zatím neodvysílání pořadu Show Jana Krause na TV Prima a následné vysvětlující tanečky, které více než cokoli jiného připomínají trapnost samu. Celá verze úvodu pořadu, v němž na začátku vystoupí několik vybraných osobností z řad české populární, umělecké, politické a společenské vrstvy (Štěpánová, Kocáb, Třeštíková, apod.) přeje republice k jejím "narozeninám" a neopomene se negativně vymezit vůči současnému prezidentovi, je k dispozici na serveru youtube, takže jsem neváhal a podíval se na ni. Ze všeho nejvíc mi těch cca třináct minut přišlo jako mletí prázdné slámy v kombinaci s trapností. Jistě, ani zdaleka se nejedná o takovou trapnost, jakou byly třeba ony tanečky okolo neodvysílání pořadu a ohledně zpráv z Hradu, n...

"Sportem k trvalé invaliditě" je takové rčení, které však nejčastěji slýchávám od lidí, kteří mají ke sportu asi tak daleko jako Sisyfos k hrdinům knihy"Jak se kalila ocel". Dokážu to celkem pochopit, pohyb je pro některé lidi něco tak prapodivného a tajemného jako pro mě například kvantová fyzika, či recepty Ládi Hrušky. Odkud se však tento názor vzal? Podle mě jednoduše z prosté a nesmrtelné lidské blbosti. Člověk je obvykle bytostí dost netrpělivou a pro pozvolné zlepšování a růst nemá moc pochopení. Heslo "úspěch teď a hned" je podobně fungující jako "kup si teď, zaplať později". Obojí je samozřejmě často krátkozraké. Sportem si člověk samozřejmě může ublížit. Existuje mnoho případů, kdy sportovec na hřišti (ledu, stadionu, palubovce,...) zemřel. Profesionální sportovci často fungují na hraně (nebo leckdy i za hranou) svých možností a tělo ten nápor nemusí vždy vydržet. Něco podobného se ale nevyhýbá ani amaterskému sportování. Vzpomínám si n...

Nedávno jsem narazil na letáček jednoho nadačního fondu, který nesl větu, jež se mi zapsala do paměti. Ta věta se objevuje v nadpisu. Trochu jsem po jejích původcích zapátral. Ano, je to samozřejmě naivní hloupost už třeba jen kvůli tomu, že někdy se lidské zájmy navzájem střetávají a z logiky věci prostě nelze uspokojit všechny požadavky (jako modelový případ si představte dva muže milující jednu ženu), ale přimělo mě to k trochu jiným úvahám. Povaze "zla ve společnosti" se věnovalo hodně autorů, takže jsou o tom popsány tuny knih a něco přidávat je jako ono pověstné "nošení piva do pivovaru". Ostatně co člověk to názor a asi ne nadarmo se říká, že když se sejdou tři lidé, tak mají minimálně čtyři názory. Zlo je tak možná nějakou živoucí entitou personifikovanou samotným ďáblem, jindy jím jsou "jen" lidé a jindy je i jeho samotná existence relativizována. Vyberte si. Jenže neštěstí se dějí a mají nějakou, i když ne vždy viditelnou, příčinu. Docela zajímav...