Liborův blog

Včera pan prezident - slunce naše jasné - rozdal nebývale štědrou sbírku státních vyznamenání. Koneckonců proč ne, republika (pokud bereme současnou zemi jako nástupnický stát) slaví krásné 99. výročí. Mám však několik návrh, jak důstojně oslavit tu blížící se stovku. Pan prezident včera velmi trefně poznamenal, že je při rozdávání vyznamenání a podobných atributů důsledně vnímat také to, kolika lidem daný člověk například na poli kulturním přinesl radost a štěstí do jejich jinak třeba prázdného života. Takových lidí může být tisíce, ba snad i miliony. Pokud s tím nějak nesouhlasíte, tak jste jednoduše závistivec, který nic nedokázal. To je jasné, kulturní osobnosti si od nějakých kritiků rozvracet nenecháme! Dovolil bych si tedy touto neotřelou cestou panu prezidentovi doporučit, aby propříště zvážil vyznamenat třeba takovou Jarču Zikánovou. Jarča byla fajn holka, žilá prý velmi zdravě, což by se panu prezidentovi, který se samozřejmě sám také těší dobrému zdraví, mělo líbit, dokonce...

Posledních několik dní se trochu snažím filtrovat informační lavinu ohledně voleb. Je toho skutečně moc a například v hlavním městě se jen těžko dá intenzivní volební kampani uhnout. Přesto si dovolím nabídnout trio osobních postřehů. 1) Kdyby se vyhlašovalo pomyslné dno volební kampaně, tak by se určitě vyskytlo hned několik vážných adeptů o tuto trofej. Zlatou medaili za mě ale bere (a to s velkým náskokem na konkurenci) pan Tomio Okamura a jeho hra "Okamurův domeček". Něco tak hloupě trapného se jen tak nevidí. Já - jakožto velký fanda stolních deskových her - jsem tedy už hrál ledacos, ale podobně intenzivní pocit trapnosti při pohledu na hrací plochu se mi ještě nepoštěstil. Bohudík. Určitou polehčující okolností může být, že i samotné "volební noviny" (v nichž se tato "gamesa" nachází) stránku po stránce čtenáře připravují na budoucí šok. Hlavně se pak smějmě Slovensku, že nějaký Kotleba tam získal 8%... 2) Celebrity lákají na volby, rozjela se se ka...

Když jdete na svůj první maraton, tak by se to snad s trochou nadsázky dalo přirovnat k nástupu do prvního zaměstnání. Také zhruba z popisu na inzerátu a z pohovoru víte o co jde, ale ty skutečně podstatné věci (jako např. kam se chodí na oběd a jak správně pozdravit na vrátnici) musíte zjistit až sami na vlastní kůži. Tak už to ale v lidském životě bývá. Start.... Proč? Rozhodnutí běžet maraton mi v hlavě zrálo docela dlouho. Ono totiž magické slovo "maraton" působí velmi dobře i mezi neběžeckou veřejností a když tak někdy zapředete na svůj sport řeč, tak si přiznejme, že "lid z venku" zase tak nezajímá váš úspěch na 10 km, ani časy na "pětce" a k půlmaratonu někdo dokonce občas - jistě v dobré víře - dodá, že co to má za smysl běžet něčeho jen půlku... Prostě maraton je něco jako magnet. Nu a když se vás tu a tam někdo - opět jistě v dobré víře - zeptá, "za kolik že máte ten maraton" a vy mu odpovíte, že jste jej ještě neběželi, protože ABC, ne...

Žít na filipínském venkově asi samo o sobě není zrovna jednoduché. Když se navíc situace zkomplikuje natolik, že jste absolutně bez peněz, vaši rýži vykupují pod cenou a už vás to tam celkově moc nebaví, tak zbývá jen jediné rozhodnutí - zkusit prorazit ve městě (v tomto případě v metropolitní Manile). Jasně, v tom momentě si už říkáte, že se bude opakovat klasický vzorec mnoha vesničanů, kteří po příjezdu do v podstatě jiného světa, od něhož si slibují nemožné, spadnou na dno úplné bez naděje se z něj vyhrabat. Jo, tak nějak to je i v tomto filmu, nicméně rozhodně nečekejte jednoduše nalinkovanou dějovou linku a na závěr nějaké to obligátní poselství. Na to je Metro Manila až příliš chytrý film. Mladí manželé Oscar a Mai se s dvěma dětmi protloukají jak se jen dá. Dokáží se radovat z maličkostí, třeba z bytu, do něhož by našinec asi ani nevkročil. O to víc vás u sledování bolí všechny ty podrazy osudu (a jiných lidí), které se jim staví do cesty a o kterých většinou víte trochu s před...

Čas před sněmovními volbami zpravidla bývá dobou tak trochu vymknutou z kloubů, na scénu přicházejí různé bizarnosti, které oscilují na úsečce od smutného ke směšnému. Jednu pozitivní věc však určitě mají, pokaždé když si myslíte, že už jste vše slyšeli a nic nového vás nemůže překvapit, tak nastane pravý opak. Mě třeba překvapilo, kolik jen se vynořilo různých nových politických subjektů (které jsou svými programovými prioritami prakticky zaměnitelné) působících občas jako z jiné galaxie. Schválně si zkuste někde pustit rozhovor s představitelem "Řádu národa". Od těchto malých a nezavedených partají se ale určitá míra podivnosti asi i čeká, málokoho to překvapí a ke spoustě lidem se jejich poselství asi ani nedostane. Naštěstí tu ale máme strany velké (nebo třeba "tradiční"), které se o zábavu starají měrou nemenší. Předseda (lépe by asi sedělo označení majitel) hnutí ANO nedávno přidal na youtube první video ze své nové kampaně. Patrně jste jej viděli (protože po...

S počítačovými hrami je to s postupujícím věkem obtížné. Člověk má na podobné libůstky stále méně a méně času a stále více a více jej zajímá ta propracovanější tvorba, pro jejíž plnohodnotný zážitek je třeba se do hry pořádně ponořit, nasát atmosféru a danému světu propadnou. To ale rozhodně nelze dělat v nepravidelných intervalech asi hodinu týdně, že. Naštěstí existuje nezávislá (tzv. "indie") tvorba, která občas na trh hodí velmi dobrou hru, která je nápaditá, do jisté míry originální a zároveň se nemusí jednat o časově nedozírně rozsáhlý projekt. Krásným příkladem je třeba The Silent Age od dánského studia House on Fire (zakoupena v akci na Steamu za á 30 korun). Pro zdárné dokončení hry je potřeba najít si zhruba 3 hodiny času (i když na internetu kdosi psal, že ji dokázal dokončit i pod hodinu, nicméně z toho by asi dobrý zážitek měl jen málokdo). Tento čas může být plnohodnotně strávený, hra totiž nabízí zajímavou grafiku, byť někomu zvyklému na AAA tituly může připada...

To že se blíží sněmovní volby, je možné poznat i v okamžiku, kdy člověk nesleduje žádná masmédia, tváře politiků s více či méně blbými slogany totiž trčí i podél cest, a to dokonce tam, kde by je snad ani nikdo nečekal. Uhnout asi nejde. Nedávno jsem tak měl tu čest potkat se s billboardem hnutí SPD (to je ta strana T. Okamury, která vznikla v době, kdy kluci z Úsvitu zjistili, že nejsou sobě navzájem Mirkem Dušínem a Jarkou Metelkou české scény), který hlásá zhruba toto: "Ne islámu, ne teroristům, bezpečnost pro všechny." Pěkné, co? Já tedy samozřejmě chápu, že politické slogany (notabene před důležitými volbami) musí být jasné, jadrné, čitelné a srozumitelné, což vede k určitému zjednodušení. Občas je fajn když se to rýmuje ("Republice více práce, to je naše agitace" - KSČ 1946), možná to ještě někdo Tomiovi a spol. zapomněl prozradit. Už trochu zarážející je, že samotný slogan začíná negativním vymezením toho, co ono politické hnutí nechce. Až poté si můžete přeč...