Liborův blog

Bratři Mašínové, lidé, kteří svými skutky i po padesáti letech stále obrazně řečeno hýbou děním v naší malé republice. Co člověk, to názor na jejich počínání. Já zde přidám svůj osobní pohled na činy, jež je proslavily. Jablko nepadá daleko od stromu, toto rčení platí v případě bří. Mašínů dvojnásob. Jejich otec - Josef Mašín, jeden z pověstných Tí králů našeho domácího odboje - byl znám pro své odhodlání a odvahu, se kterou slavil úspěchy jednak na polích 1. sv. války, tak i v boji proti nacistickým okupantům. On i jeho synové jsou bezesporu osoby velmi odvážné, schopné i nejvyšší oběti - svého života. V jejich duších je archetyp (jakkoli toto slovo nemám zrovna v oblibě) asyrského bojovníka - trochu přeháním, vím - který jedná podle hlasu svého srdce (jistě, naslouchat svému srdci bez předchozí konzultace s šedou kůrou mozkovou bývá leckdy ošidné). A byl to právě hlas srdce, jež velel bratřím k útěku z ČSR, k čemuž bezesporu přispěla i jistě negativní zkušenost z komunistického vězen...

...a člověk se stane pyšným. Když hovoří (a to je většinou často), tak nemá potřebu naslouchat. Rád sám sebe poslouchá a rovněž rád chrlí na okolí svými slovy sám sebe. Pýcha je zcela v rozporu s jiným slovem, také začínajícím na "p", -pokorou. A právě pokora je to, co mnohým lidem - jak někdy pozoruji - chybí. Uvědomit si, že ten druhý člověk, je rovněž ČLOVĚK a nezáleží zase na tom, z jaké pochází sociální skupiny, či zda dokáže citovat Senecu v originále. Je pak těžké s takovými lidmi hovořit, či se nějak domluvit. Tedy, alespoň mně to moc nejde, i když ne vždy to asi zkouším naplno..

Prokop Drtina, před Únorem hrdina.. Po Únoru to šlo hladce, udělán z něj byl velký zrádce...

Údolí včel - Vláčilův majstrštyk. Včera jsem navštívil výstavu na Pražském hradě, jež byla věnována tomuto filmovému géniovi a musím říci, že mě příjemně překvapila. Jedinou nevýhodu bych spatřoval v tom, že výstava se věnovala jen dvěma filmům (Markéta Lazarová, Údolí včel) a samotnému Vláčilovi, nicméně zpátky k výše zmiňovanému snímku. Údolí včel je mým nejoblíbenějším Vláčilovým filmem. Silně je zde patrný vliv Vladimíra KÖRNERA, Údolí včel je tematicky podobné jeho skvělé knize (kterou mě uvedl do svého úžasného světa) s názvem Písečná kosa. Nadčasová témata konfliktu víry a srdce. Kamarádství a lásky. Fanatismu a zdravého rozumu. To jsou záležitosti, které se ve filmu řeší. Vynikající je ale rovněž i působivá hudba, kamera a celkové postavení scény. Údolí včel je právem klenotem v pokladnici českých (respektive československých) filmů. Pokud jste jej ještě neviděli a máte rádi filmy, které skutečně pojednávají "o něčem", tak není jiné možnosti, než hupsnout do nějakého ...

Film Once jest hitem filmové sezóny. Pozitivní kritiky na něj doslova vyrážejí z per renomovaných odborníků a kritiky negativní se skromně krčí v koutcích. Nějaký čas jsem se tomuto filmu raději vyhýbal a chtěl si počkat na jeho shlédnutí do momentu, kdy - s trochou nadsázky - Once-mánie utichne. Nemám ve zvyku chodit na premiéry filmů, neboť člověk bývá často pod vlivem toho, jak moc se o filmu mluví, píše, atd.. Tak tedy, film Once je příběhově prostinký a neoriginální jako máloco, závidět mu mohou zápletku snad jen erotické snímky. To, co drží film nad vodou jsou jednak přirozené herecké výkony, jež ale spíše než ze snahy o autentičnost pramení z toho, že se v drtivé většině jedná o neherce, či herce debutanty. Druhým pozitivním aspektem díla Once je hudba, která jej neodmyslitelně doprovází (něco jako svíčková a smetana) a bez níž by film nikdy nevznikl. Musím přiznat, že hudba z filmu není můj "cup of tea", ale je celkem líbivá a poslouchatelná. To samo o osbě ale na poř...

Internetový server novinky.cz (http://www.novinky.cz/clanek/133456-video-jak-vidi-dnesni-komuniste-unor-1948.html) "otiskl" zprávu o tom, kterak dnešní komunisté vnímají události v roce 1948. Při jejich četbě jsem byl - mírně řečeno - šokován. Tak např. pan Grebeníček "Považuji za účelovost to, když se mluví o puči, což je nesmysl, protože to všechno bylo v regulích ústavního pořádku,". To je skutečně výsměch všem obětem února 1948 a událostí, jež s tímto datem souvisejí.. Jak jinak lze nazvat postup KSČ od osvobození v roce 1945, soustavnou komunizaci sboru národní bezpečnosti, odvolávání nekomunistických důstojníků policie, uměle vytvořené demonstrace pracujících (kdo nešel, byl vyhozen z práce), domovní prohlídky (mnohdy bez povolení) v bytech a sekretariátech členů demokratických stran (nár soc, lidovci), vyzbrojení lidových milicí, znemožnění distribuce papíru pro nekomunistické tiskoviny, lživá obvinění (např. proti poslanci Krajinovi), Krčmaňský případ (atent...

Po delší době jsem zavítal na fotbalové utkání mého oblíbeného klubu SK Slavia a celé dvě hodinky venku mrzl a proklínal to protivné počasí..., nicméně konec byl radostný. Je to až zarážející, Slavia hraje o ligové prvenství a na stadion s kapacitou cca 19 000 se sejde jen něco málo přes 2000 jedinců... Ale, co mě zarazilo daleko více, byla reklama, jež se na stadionu vysílala během poločasové přestávky. Nějaký muž s tvrdým hlasem se v ní vyznával ze svého postoje k životu, např.:"nevím, zda ptakopysk je pták nebo ještěr....a von je ještě nějakej jinej balet než ten bílej z Madridu?....zajímá mě jen sport" atd.... Byla to reklama na deník Sport a ten muž v ní vystupoval jako primitiv. Znamená to snad, že se deník Sport snaží profilovat jakožto noviny pro primitivy? To snad ne... Podle mě to je z marketingového hlediska katastrofa, i když mezi tou hrstkou promrzlých fanoušků to asi nezanechalo hlubokou stopu.

"We're In The Music Biz" je třetím albem Robots in disguise a musím říci, že se z jejich dosavadní tvorby se mi toto jeví jako asi deska nejslabší, což ale nutně nemusí znamenat, že je vyloženě špatná. Jen k jejich předchozím deskám (Robots in disguise a Get Rid) jsem si nalezl nějak vřelejší postoj, nicméně i toto album se mi celkem líbilo. Je o něco více oproštěné od elektronických zvuků, nicméně stále vyznává typické znaky "Robotek", jako je jejich výrazný zpěv, či změnu v tempu a melodiích. Stále se jedná o zajímavý electroclash, který je však na rozdíl od mnohých jiných interpretů v tomto žánru i celkem optimistický. Za nejlepší skladby bych považoval "The Tears", která mi tak nějak asociovala staré Joy Divison. Zkusil jsem si představit, jak by tuto skladbu asi zpracovali oni......a podle mě by to vůbec nebylo na škodu, působivá je i "I live in Berlin" - s melodií, jež nemohu dostat z hlavy - a následující roztančená "I´m hit"...

Určitě jste si všimli zopakování geniálního reklamího tahu čokoládové společnosti Orion. Ve městech i na vesnicích se množí okna polepená logy Orionu, v zoufalé naději, že právě jejich dům bude ten vyvolený, který obdrží finanční odměnu (10000 kč? nevím...). Naivita těchto lidí je skutečně úsměvná. Nahlíženo v logice věci, by měla naopak společnost Orion platit právě všem těm lidem, kteří si jejich hvězdičku hrdě umístili do okna, nicméně tak se pochopitelně neděje. Ano, vskutku geniální reklamní tah.

Kandidatura Jany Bobošíkové na post presidenta (respektive presidentky) ČR jest realitou. Široká veřejnost matně loví z hlavy vzpomínky na dávnou krizi v ČT a na volby do Evropského parlamentu, v obou událostech totiž paní Bobošíková aktivně vystupovala... Kdo ale ve skutečnosti tato dáma je? Jaké má názory? To se na první pohled běžný člověk nedoví. Nedávno byl s paní Bobošíkovou on-line rozhovor na idnes, který ale byl vše možné, jen ne informativní pro veřejnost. Na většinu otázek paní Jana odpovídala neutrálně, či tím, že to nespadá pod její kompetenci. Na můj dotaz, čím by se odlišovala od ostatních kandidátů odepsala: "Jsem ženou a matkou". Inu,..proč ne.. Paní Bobošíkovou nominovala KSČM, což je samo o sobě neskonale podivné, neboť Jana Bobošíková je pravicovou političkou. Dokonce pravicovější než sám Václav Klaus, a to už je co říci. Komunistické straně prý nejvíce imponuje tím, že má vyhraněné názory na problematiku sudetských Němců (tvrdí, že odsun byl nutný a opráv...

Yonderboi - vlastním jménem László Fogarasi Jr - je maďarský hudební skladatel s poměrně rozsáhlými žánrovými přesahy. Většina jeho tvorby by se však dala zařadit do pomezí downtempo, chill outu. CD Splendid isolation je v podstatě druhým Yonderboiovým (ach, ta čeština) albem a musím říci, že albem vskutku povedeným. Laszló tu kombinuje melodickou elektroniku s kytarovými party, v některých skladbách dokonce rocková složka nabývá převahy - týká se to převážně skladeb "Were you thinking of me"(tu určitě budou znát fanoušci fotbalové počítačové hry FIFA O8) a "People always talk about the weather", což demonstruje jeho žánrovou neukotvenost (ta rozhodně není na škodu). Kdybych měl osobně tuto desku přirovnat k nějaké jiné, tak mě napadá snad jedině nějaké album od Ralpha Mayerze z Norska, ale...ani zde to přesně nesedí. Album začíná i končí krákáním havranů, do kterého - v úvodu - zazní tóny skvělé skladby (možná nejlepší na celé desce) "All we go to hell", ...

Mistrovský kousek režiséra Akira Kurosawy. Film, z něhož čerpal G. Lucas při tvorbě Hvězdných válek, nás přivádí do občanské války, kde je poražen rod Akizuki. Hlavní postavy jsou dva rolníci, jež se z války vracejí (s prázdnou) domů - Tahei a Makataši (za přesnost jmen neručím). Jsou to prostí človíčci, jejichž jedinou motivací je zisk, peníze. Hamižnost sama. Tato dvojice čistě náhodou objeví skryté zlato a narazí na poslední výspu rodu Akizuki - skrytou pevnost, kde je generál Rokurota Makabe (v podání dvorního Kurosawova herce Mifuneho) a později i mladičká princezna Juki. V tomto složení - a s pomocí zlata - se pokusí obnovit zašlou slávu rodu Akizuki. Film právem patří ke klenotům světové kinematografie. Zajímavé herecké výkony (byť pro člověka 21. století místy úsměvné) a pěkné skloubení hudby s dějem činí film - i přes jeho délku - a také díky příběhu - zajímavým a poutavým. G. Lucas se právě zde inspiroval vyprávěcím postupem Kurosawy. Skrze bezvýznamné postavy zavede diváky d...

Ostuda, jež nemá mezí, to je komentář, se kterým se patrně setkáte ať již budete vést hovor s akademiky, či mezi "prostým" lidem (byť tam asi budou padat slova o něco tvrdší..). Netřeba sáhodlouze popisovat situaci, prezident stále neví zvolen. Nejde však ani tak o to, že se po třech kolech nepodařilo dosáhnout konsenzu, ale spíše o to, jakým způsobem bylo jednání vedeno. Mně osobně velmi (negativně) zarazila informovanost kompetentních (i když toto slovo bych asi měl dáti do úvozovek) osob ohledně jednacího řádu a i jiných pravidel volby hlavy státu. Tolik dilentantismu a nepřesností se jen tak nevidí. Člověk by si řekl, že když datum volby prezidenta je již mnoho dní dopředu známo, tak by si např. předseda sněmovny a mnozí jiní "zasvěcení" mohli minimálně do té doby nastudovat, jak taková volba má dle zákonů probíhat... To nic ale není proti mnohdy exhibicionistickým postojům některých (naštěstí ne všech) poslanců, který se neubránili nutkání sdělovat své leckdy z...

...tak to jsem zvědav...

Možná jste již slyšeli, že zemřel bývalý ministr životního prostředí a velmi fundovaný ekolog Ivan Dejmal. Ta zpráva mě velmi překvapila. Není to tak dávno, co jsem s Katolíkem vyrazil na jeho přednášku, kterou měl v Jinonicích. Působil na mě trochu dojmem vědce zcela ponořeného do svého oboru, jeho přednáška byla dobrá, ale těžko si v ní člověk udržoval přehled, takže...dnes si z ní takřka nic nepamatuji, jen osobu pana Dejmala, ale to není zase tak málo..

Dávat obrázky k článkům je jistě hezká věc, ale jak to udělat s články, které nemají žádnou konkrétní podstatu? Inu, obrázek sem hodím (jmenuje se Regret a tvůrce je člověk jménem Garland). Podle mě se jedná o velmi pěkné dílko, to jen tak na okraj... Zpátky k věci. Nedávno mi jeden můj kamarád pověděl, že na něj často působím tak, že jsem na mnoho lidí až přespříliš hodný, milý. Nebyla to žádná výtka, nicméně mě to přimělo k zamyšlení se nad sebou samým, což nikdy není na škodu. Proč je člověk vůbec milý na své okolí? Ze své podstaty nebo z něčeho jiného? Napadá mě teď taková souvislost s jednou knihou, kterou jsem nedávno dočetl. Jmenovala se Únorová tragédie a napsal ji Hubert Ripka (člen národních socialistů a přímý aktér února 1948). V té knize popisuje - mimo jiné - i tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Líčí jej jako člověka veskrze slušného, citlivého a milého. Mezi řádky se však dá vyčíst, že Masarykova citlivost pramení z jeho slabosti, neschopnosti říci "ne...

Jelikož stále nejsem držitelem tzv. "lítačky" na MHD, tak často po našem hlavním městě cestuji pěšky. Zrovna včera se mi to ale velmi líbilo. Byl krásný den a já se vydal na pouť ze Smíchovského nádraží až k Městské knihovně na Mariánském náměstí, do uší si pustil album Drumatic universe od Lemongrass a kochal se prvním příznakem přicházejícího jara (na které si pochopitelně ještě počkáme). Praha v tu chvíli vypadala úžasně. Sluneční svit dopadal na vltavská nábřeží, kde mu lidé - odvyklí jeho paprskům - nastavovali s úsměvem tvář. Vzduchem bylo doslova cítit jaro. Dám sem jeden snímeček. Když si ale na něm odmyslím známé budovy, tak bych snad ani neřekl, že je to někde v Praze v únoru:-).

Internet je bezesporu fascinující médiu, které umožňuje mnohé - do té doby netušené - věci. Nicméně sebou přináší i jisté negativní záležitosti. Např. nepříjemnou anonymitu. Po včerejším napínavém tenisovém klání mezi ČR a SR jsem se "odbrouzdal" podívat i na servery našich kolegů z východu, neboť přeci jen - více pohledů na věc = větší přehled. Server sport.sk je - jak již název napovídá - serverem sportovním. Jeho design mi sice k srdci mnoho nepřirostl, ale jde asi hodně o zvyk.. Docela mě ale překvapila diskuse, jež se vedla pod článkem, který referoval o tenisovém zápase. Tolik nacionálních urážek, hloupých předsudků a záště na jedné stránce jen tak nenajdete... Mnoho lidí z ČR na tyto stránky chodí pravidelně a rovněž pravidelně si zde dobírají případné slovenské sportovní neúspěchy, na což slovenská strana reaguje přehnanou (většinou) reakcí a....netřeba popisovat. Stačí se podívat na http://sport.aktuality.sk/forum/prispevky/fed-cup-slovenky-prehrali-stvorhru-a-cely-d...

Ladytron je zajímavý hudební počin, který je nejčastěji spojován s Liverpoolem, ač jedna členka skupiny pochází až z dalekého Bulharska. Deska Light & Magic z roku 2002 žánrově spadá pod electroclash a je v pořadí deskou druhou (podle kuloárních informací se prý už kutí deska čtvrtá). Na albu je také patrný silný příklon k elektronické taneční scéně, také album zní asi nejvíce "electroclashově" z celé tvorby Ladytron. Jejich zvuk je takový studený, odcizený a zároveň velice krásný i křehký. Při poslechu se sice člověk musí občas podívat na obal alba, aby se ujistil, že nahrávky nejsou někdy z osmdesátých let, ale moc takových chvil asi nenastane, neboť deska dokáže pohltit. Ano, celý electroclash je v podstatě takové retro, ale retro velmi nápadité a pro elektronickou taneční hudbu jistě znamená trochu "svěžího vzduchu". Tedy, pokud se vám líbily desky Kraftwerk, máte rádi Depeche Mode a od hudebních interpretů požadujete trochu vkusu a stylové úrovně (žádné str...