Liborův blog

Ano, mluvit a komunikovat je velmi důležité, nicméně si nejsem zcela jist, zda by to v případu "Kevin" skutečně pomohlo. Skotská režisérka Lynne Ramsay se doslova specializuje na hluboká, psychologická dramata, která nastolují závažné otázky. Podobným tématem je bezesporu i kniha Američana Lionela Shrivera s názvem "Musíme si promluvit o Kevinovi". Artově laděná adaptace režisérky Ramsay nám představuje Evu (Tilda Swinton) a její dost komplikovaný vztah se synem Kevinem (Ezra Miller). Příběh rozhodně vyzrazovat nechci (a každému potenciálnímu divákovi/divačce bych ze srdce doporučil, aby se zdržel i jakéhokoliv hledání informací na čsfd, apod.), protože právě způsob vyprávění příběhu, prolínání různých časových rovin a narativních postupů je jedním ze základních stavebních kamenů celého snímku (zkuste si třeba pustit Nolanovo Memento pozpátku...). Film, kromě zrůčné práce paní režisérky, stojí i na velmi dobré kameře, stylové a skvěle pasující hudbě (country a šede...

Autumnist je náš bývalý spoluobčan Vlado Ďurajka a deska s názvem Sound Of Unrest je jeho třetím albem, dá se tedy říci, že tento lehce melancholicky zasněný člověk ze Slovenska není žádným hudebním ořezávátkem. Na jeho nahrávce to je znát. Hudebně bych jej přirovnal ke slavnějšímu kolegovi Trentemollerovi, za kterým ale rozhodně v žádném ohledu nezaostává. Na ploše o přibližné délce 35 minut rozehrává působivé představení ve vodách trip hopu, synth popu a takové té povšechní elektroniky, to vše skvěle a na jedničku zmasterované a nazvučené. Album se dá přes internet pořídit za přibližně 9 euro, což je cena podle mého názoru velmi přijatelná. Pokud skutečně chceme i do budoucna poslouchat kvalitní žánrovou nemainstreamovou hudbu, tak by rozhodně nebylo na škodu ony interprety tu a tam finančně trochu podpořit.

Při dnešním výběru hotovosti z bankomatu na mě spiklenecky vykoukla účtenka z Electro Worldu, respektive její zadní strana, kde je vytištěný nápis "...poplatek za likvidaci historických elektrozařízení". V tu chvíli mě napadlo, že slovo "historický" se používá v přehršli tolika různých významů. O historii se někdy hovoří v souvislosti s tím, co prostě nastalo někdy v minulosti (dinousaři, "prapolévka" v oceánech, apod.), častěji se zmiňuje tzv. lidská historie, tedy počátky dějepisného písemnictví, mobilní telefon na Vás vychrlí "historii zpráv" (starých tak maximálně několik let), historické elektronické přístroje také o mnoho starší nebudou, historie novodobých Olympijských her čítá už více než sto let. Co je tedy univerzálně skutečně historicky staré? A jak říká jedno populární tvrzení, z hlediska "historie" Země je existence člověka časově takřka bezvýznamná, pokud by celá tato minulost byla převedena na jeden den, pak by se člověk ...

Obecně vzato, včera nebyl moc dobrý den. Venkovní teplota, při které se skoro vaří mozek v hlavě, plus řešení některých ne zrovna příjemných záležitostí, dokáže pěkně otrávit. A rovněž se přiznám, že kdyby lístky na koncert bristolské trip-hopové legendy nestály takový bakšiš, tak bych i možná uvažoval o tom, že bych vystoupení oželel. Což by jistě byla škoda. Někdy je ale potřeba se přemoci a nalézt v sobě nějaké zbytky vůle a ono je to pak nakonec dobré, velmi dobré. Portishead mám rád hned z několika důvodů. Předně to je skupina, jejíž zvuk - jakkoliv se na jejich deskách lehce proměňuje - mi přijde až mysticky podmanivě hypnotický, což je něco, co zaujme (v mém připadě) na první poslech. Portishead zároveň nejsou továrnou na vydávání alb, za více než 20 let své existence vypustili na svět pouze tři hudební potomky, což ale určitě není na škodu, jsou skupiny, které obšťasňují své fanoušky novou deskou rok co rok a přitom se hudebně pořád točí v kruhu (byť někdy i úspěšném). Z "...

Ježíš kdysi říkal, "Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne". Jasné a zřetelné vyjádření svého názoru, bez jakýchkoliv kliček. A před podobnou volbou stáli i občané Chile v roce 1988, na sklonku vlády A. Pinocheta (což tehdy ale nikdo pochopitelně nevěděl). Filmař René Saavedra se po několika letech v zahraničí vrací do své země a snaží se zdejší reklamní průmysl přizpůsobit tomu, který podle něj funguje nejlépe na světě (tedy tomu z USA). Brzy se však zapojuje do politické kampaně (na straně opozice), kterou tvoří 15 minut na státní chilské televizi, kde je onen čas vymezen na obhajobu a artikulaci zájmů při všelidovém referendu, v němž je možno zvolit dvě možnosti, a to "si" a "no", jež je spjato s další vládou chilského generála A. Pinocheta. Film je nádhernou ukázkou politického marketingu, kdy k úspěchu sice vede cesta skrze jasné představení svých zájmů a politických cílů, nicméně to vše musí být úhledně zabaleno do pozlátek plných radosti, štěstí a příznivých ...

Nedávno jsem si opět po čase pustil svoji oblíbenou "cimrmanovskou" hru Záskok. Na ni se mohu dívat mnohokrát a stále se u toho upřímně zasměji. Tak nějak mě ale napadlo, že by asi nebylo zcela od věci trochu si připomenout i jednu reálnou osobu, jeden předobraz našeho "největšího Čecha" - Járy Cimrmana. Ano, i fiktivní géniové mohou mít své reálné předobrazy (koneckonců Švejk jich je také plný). V případě Járy Cimrmana je asi tou nejznámnější osobou jistý (a dnes již víceméně zapomenutý) Jakub Hron, což byla - nahlíženo dnešní optiku - komická figurka vskutku k pohledání. Tento rodák z Metánova (což je poblíž Pelhřimova) pracoval jako gymnaziální profesor a už ve své době se lokálně proslavil zejména díky vymýšlení různých dosti kostrbatých novotvarů. Posedlý obrozeneckou touhou po očistě našeho jazyka od všeho toho germánsko-latinského a jiného neřádstva, se pan Hron jal vydat na křížovou výpravu za prosazení svých slov. Geometrii tak říkával "měravna", ...

Žijeme ve světě, jehož současná epocha se někdy nazývá "věk sociálních sítí". Pojem soukromí nabyl zcela jiného významu. A nový věk vždy nabízí nové výzvy... Přesně tomuto tématu se věnuje britská minisérie Black Mirror (festivalový překlad do češtiny zní Černé zrcadlo), která na třech na sobě vzájemně nezávisejících příbězích přibližuje potenciální rizika z velmi blízké budoucnosti. Každý příběh staví hlavní postavy před velmi silná morální rozhodnutí, k jejichž existenci by ale v době před "věkem sociálních sítí" s největší pravděpodobností ani nedošlo. Black Mirror v každé své části nabízí strhující zápletku, důsledně vystavěné charaktery a takovou tu těžko popsatelnou vnitřní dynamiku, díky které jsem všechny tři části s radostí sledoval až do jejich konce. Je trochu smutné když si uvědomíme, že celý projekt asi nebyl nijak závratně drahý a že česká tvorba je na tomto poli bohužel někde úplně jinde. Ve financích evidentně problém nebude, podle mého názoru je to ...

Nejsem zrovna typickým posluchačem rádia, i když se přiznám, že ani asi nevím, jak takový typický posluchač (a v rámci genderové korektnosti - posluchačka a "posluchačče") vypadá. Samozřejmě, rád posluchám Český rozhlas kvůli dobrému informačnímu servisu a vynikajícímu pořadu s názvem Sportžurnál, který mě provází už od dětství (a při vzpomínce na poslouchání přenosu zápasu Slavia - Žilina v roce 2007 dodnes mrazí), rád si poslechnu i Rádio 1 (třeba takové Odvážné palce, což považuji - zejména díky Frantovi Fukovi - za, v tomto směru, nepřekonatelný pořad), nicméně je třeba také si uvědomit, že žijeme v roce 2013 a možnosti jsou prakticky nekonečné. V mobilu mám aplikaci s názvem TuneIn Radio (neplacenou, i když už vážně uvažuji o tom, že si pořídám "pro" verzi), díky které lze poměrně jednoduše poslouchat prakticky všechná světová digitálně vysílající rádia. Aplikace je pochopitelně propojena s programem SoundHound, takže většinou není problém identifikovat "c...

Glukhovsky, známý autor populárního a oceňovaného postapokalyptického románu Metro 2033, který se dokonce dočkal i neméně slavné videoherní adaptace, přichází "na svět" s další knihou. Soumrak. Autor nás vyvede z pochmurných tunelů metra budoucnosti do prakticky takřka stejně pochmurné současnosti, v níž nám hlavní hrdina této publikace - Dmitrij Alexejovič - žije bídný osamocený život. Jednoho dne se mu však dostává do rukou podivný španělsky psaní rukopis (Dmitrij je překladatel), který jej velmi pohltí (a spolu s hlavním hrdinou jistě i nejednoho čtenáře). Rukopis nabyde ovšem zcela jiného významu, když vyjde najevo, že události v něm (rok 1562 na Yucatanu) jsou úzce provázány s moskevskou současností, a to tak, že celkem fatálně... Někde jsem četl, že kniha Soumrak je jakousi ruskou odpovědí na Dana Browna. Chyba!! Glukhovsky se nesnaží psát nějaký lacině populární konspirační příběh (i když to tak v určitých pasážích knihy může vypadat), jedná se o jiný literární žánr a ...

David Ondříček patří - snad spravedlivě - mezi přední české filmaře. Jeho "Šeptej" je pro mě dodnes synonymem generačního filmu. A co poslední dílo "Ve stínu"? Ondříček tu má opět své oblíbené herce (Trojan, Babčáková, Taclík,...) a snaží se divákům představi lehce noirový snímek odehrávající se v době krátce před měnovou reformou roku 1953. V době tuhé československé totality. Příběh začíná krádeží v klenotnictví, kterou začne kapitán Hakl (Trojan) poctivě vyšetřovat, brzy však zjistí, že stopy vedou dále, mnohem dále (a výše). Po technické stránce můžeme filmu máloco vytknout. Kostýmy, kamera, atmosféra i prostředí sedí dokonale. To, co na filmu nesedí, je ale bohužel prakticky vše ostatní... Laciným, šestákovým příběhem počínaje a hloupými logickými (a historicky věcnými) chybami konče. Ve filmu je patrný jasný morální apel, nicméně jeho aktéři jsou poněkud nereální, neskuteční. Představa svědomité příslušníka police v roce 1953, který upřímně věří, že může odhal...

Současná (respektive polistopadová) seriálové produkce české, potažmo československé televize (televizí) bývá často a s oblibou terčem velké kritiky. Nakolik je ona kritika oprávněná, nechť posoudí někdo s odstupem času, nicméně i tak se najde několik seriálů, které byly vesměs přijaty kladně. Patrně nebude náhodou, že většina z nich se dějově odehrává v naší minulosti. Mám teď na mysli například populární Četnické humoresky a třeba i Tři krále. Seriál Tři králové režiséra Karla Kachyni je natočen podle skutečných událostí, byť před každým dílem neopomene dodat, že ačkoliv osoby a jejich činy jsou skutečné, tak některé záležitosti podlehly filmové imaginaci. Ano, i já jsem v seriálu objevil několik historických nepřesností (a jsem přesvědčen, že historik by jich našel mnohonásobně více), nicméně nic z toho nepovažuji za nějaké výrazné zpronevěření se skutečnému protektorátnímu odboji. Trochu bych to přirovnal k legendárnímu Atentátu režiséra Sequense, který si také ledacos upravil (nap...