Liborův blog

originální název: Sophie Scholl, die letzte tagen. Německo, 116 minut. Režie: M. Rothemund. Hrají: J. Jentsch, A. Held, F. Hinrichs,... Příběh studentky Sophie Scholl je dostatečně známý a samotná mladá dáma je v Německu velmi o jejím životě (či spíšeoblíbená (v anketě o nejlepšího Němce (Němku) se umístila na bramborové čtvrté příčce), takže natočení filmu o jejích posledních dnech) bylo jen otázkou času. Tohoto úkolu se zhostil režisér Marc Rothemund velmi dobře a z jeho práce tedy vzešlo dílko skutečně zajímavé. Roli samotné Sophie si tu "střihla" v Německu velmi populární Julia Jentsch. Tvůrcům se ve filmu podařilo vskutku dobře vystihnout mrazivou atmosféru Německa pod nacistickou vládou. Atmosféru strachu a nenávisti, kdy sice je možno s režimem vnitřně nesouhlasit, ale to je asi tak vše... Nicméně i v tomto ponurém prostředí existují jedinci, kteří se nespokojí jen s vnitřním odporem, ale pacifistickou, nenásilnou formou se pokoušejí upozornit mnohdy apatické, či ustra...

Je to už nějaký ten pátek, kdy se naše dva bratrské národy (to zní ale archaicky, co?) rozhodly jít každý vlastní cestou. Moc dobře se na ten den pamatuji. V ulicích poletoval sníh a po několik dní se již v novinách objevovaly značně netypické titulky. Byl jsem malý chlapec a sice jsem cítil, že jazyk Slováků je jiný než ten náš, nicméně stále jsem jej nebral jako nějaký cizý. V televizi se do té doby poměrně často objevovaly pořady se slovenským ozvučením (pravidelná tvorba bratislavské televize). Velmi živě si vzpomínám na slovenský dabing seriálu Dampsey a Makepeacová (snad to píši správně). Jistě, bylo tu několik slov, jejichž smysl jsem moc nechápal, ale rozumět tomu celkově bylo. Ale co teď, patnáct let po rozdělení republiky? Rozličné výzkumy ukazují, že mladí Češi pozvolna (ale jistě) slovenčině odvykají. Neslyší ji. přestávají ji rozumět. Já sám jsem nedávno navštívil letní shakespearovské slavnosti na pražském hradě, kde se hrálo "Jak se vám líbí". Krásná hra, která...

český název: Odsouzeni k boji. Velká Británie 97 minut. Film Battle for Haditha se odehrává v Iráku v roce 2005 a má zprvu podobu jakéhosi pseudo-dokumentu, což jen podbarvuje notně roztřesená kamera a styl obrazu. V podstatě se však jedná o klasický film, který je ale točen dokumentárními prostředky tak, aby v divákovi vyvolal autentické zážitky, což se mu bezesporu velmi daří. Celý námět filmu čerpá z konfliktu, který vznikl, když skupinka teroristů provedla atentát na obrněný vůz vojáků USA, jednoho vojáka zabila a další 2 zranila. Tato akce vyvolala sílící touhu po odvetě ze strany Američanů, jejíž následkem bylo několik mrtvých Iráčanů, který se nacházeli pobíže místa útoku. Jenže...akce vyvolává reakci a násilí zase další násilí... Díky solidnímu zpracování máte při sledování tohoto snímku skutečně realistický zážitek. Celá situace je navíc brána z pohledu více stran, jak amerických vojáků, civilistů a v neposlední řadě i teroristů z Al - Kaidy. Byť se film často staví do silně p...

Ačkoli se město Řevnice nenachází daleko od mého bydliště a navíc přes něj poměrně často jezdím vláčkem, tak jsem dosud neměl tu čest se v něm v poklidu projít a podívat se, jak vypadá ta oblast za zrekonstruovanou nádražní budovou. Nádražní budova se vskutku povedla hezky zrekonstruovat. Dnes ráno se tam dokonce natáčel nějaký snímek. A kostelík, to je chlouba každé obce (pokud není na rozpadnutí jako např. u nás.....). Je docela až s podivem, jak člověk nezná na první pohled důvěrné známé okolí.

Zajímavá zpráva proběhla před několika dny v médiích. Dovolte, abych k této záležitosti vyjádřil ve stručnosti i svůj názor. Irák nevyslad do Pekingu žádnou extra velkou výpravu, jednalo se jen o sedm atletů (pro srovnání, pořadatelská Čína má sportovců něco přes 600). Tito atleti navíc ani nepatřili mezi nějaké "horké" favority na medaile, takže po sportovní stránce (nebo respektive po té medailové) žádné velké změny asi nenastanou, jenže.. Olympijské hry nejsou jen o sportování jako takovém, mnohokráte sem vstupuje i lidský, morální rozměr. Daní jedinci splnili limity pro start na těchto hrách a bylo by tedy správné nechat je závodit a poprat se o vavříny slávy. Politický rozměr však rozhodl jinak, důvodem je vměšování se oficiální moci do oblasti sportovní agendy. Jaký to zajímavý důvod! Na hrách by se bezesporu nalezlo více zemí, kde se politická moc silně angažuje v oblasti sportovní agendy, mezi tyto země by se patrně dala počítat i samotná zem pořadatelská - tedy Čína....

Tohle je skutečně zajímavé album, pod kterým je podepsán Rory Hoy, což je persona u nás určitě neznámá. Rory Hoy je takový všeuměl. Natáčí filmy, pracuje již od mala s výpočetní technikou, skládá hudbu a - jen tak mimochodem - je autistou. Hudba Roryho (to hrozné skloňování..) však vůbec není "autistická". Naopak, jedná se o poměrně příjemné, intimní melodie, které by se daly zařadit do žánrů psychedelika, downtempo, či acid-jazz. Pokud bych měl Roryho s někým srovnávat, tak mě napadli Thievery Corporation (deska The Mirror conspiracy). Cosmic Child není albem na jeden poslech, člověk se k němu musí postupně propracovat a také mít "správnou" náladu a - v nesposlední řadě - býti i pozorným posluchačem. Tato album není něčím, co by výrazně redefinovalo svůj žánr, či jej posouvalo někam dále, přesto si myslím, že rozhodně za poslech stojí. Rory si se zvuky krásně pohrává a nechá člověka pozvolna vplynout do svého úžasného světa krásných melodií. Používá osvědčené ...

Pavel Kohout je uznávaný autor, který má za sebou dosti bohatou literární tvorbu, jež zahrnuje jak prózu, tak i poesii (byť hlavně ta jeho raná se bohužel nese silně v duchu komunistických idejí). Od pana Kohouta mě silně okouzlila kniha s příznačným názvem - Katyně, kteroužto jsem četl asi před čtyřmi roky. Po dlouhé době jsem opět sáhl po svazku, kde se nachází jméno tohoto muže a ... rozhodně jsem nebyl zklamán. Hodina tance a lásky se odehrává během dvou dní v červnu roku 1944 (krom poslední kapitoly) a ukazuje nám příběh dospívající dceri nacistického pohlavára Kleinburgera, který má na starosti takový roztomilý tábor, kde jsou koncentrováni nežádoucí nepřátelé Říše. Kniha však není vyprávěna pouze z pohledu tohoto mladého děvčete (jmenuje se Kristýna), ale zahrnuje postav více, což bezesporu napomáhá většímu efektu. Čtenář se tak má možnost dozvědět se velmi zajímavou minulost všech charakterů a tím i určitým způsobem pochopit jejich jednání, rozhodování v současnosti. Kohout se ...

Zajímavý článek si jistě přečtěte zde. zde . Že by to s tou chmurnou energeticku budoucností lidstva nebylo zase tak hrozivé? Britské listy bezesporu přinášejí zajímavé informace, leč leckdy je jejich věrohodnost a interpretace lehce balancující..., přesto si je často rád přečtu. O budoucnosti v souvislosti s nedostatkovými zdroji mám své představy, které jsem načerpal z roličných knih a z komentářů a poznámek svých přátel. Nicméně..., tonoucí se stábla chytí. I kdyby se té energie podařilo využít jen 1%, tak by to jistě stálo za vyzkoušení. Zajímal by mě váš názor na zprávu, kterou zveřejnili na BL.

Poslední dobou mi komunikační program icq dělal neskonalé obtíže, sám se vypínal jak chtěl, nabíhal čím dále tím pomaleji a navíc jsem zjistil, že podmínky jeho užívání jsou pro uživatele dosti...kulantně řečeno...nevýhodné. Poohlédnout si po alternativním zdroji není zase tak obtížné, internet je plný různých pozoruhodných programů, které doslova čekají na vyzkoušení. Program, který jsem nakonec zvolil, se jmenuje Miranda, bezesporu jej budete - minimálně z doslechu - znát. Jeho uživatelské rozhraní je prosté, skromné a bez reklam. Jaká to změna oproti icq. Posílání souborů přes tohoto klienta se mi zprovoznit nepodařilo a jak to vypadá asi ani jen tak nepodaří, nicméně to je oběť, kteroužto jsem schopen položiti na oltář spolehlivé písemné komunikace. Prozatím tedy zůstávám u Mirandy...uvidíme, jakmi to dlouho vydrží. V podstatě si ale uvědomuji, že jsem víceméně asi šťastný člověk, když tu řeším takovéto "problémy". Na zemi je bezesporu mnoho lidí, kteří řeší základní otáz...

V knihách se nachází moudrost (říkají jedni), kniha - nejlepší přítel člověka (říkají jedni a ti samí). Je tomu skutečně tak? Jistě, mnoho lidí něco čte, ale dnes dříve neochvějnou pozici knih postupně vytlačují rozličné časopisy (noviny), či články na internetu. Kdepak, o osud knihy jako takové však nemám obavy. Nedávno jsem byl u kamaráda na jeho chatě, která v sobě skrývá pro bibliofily skutečný poklad. Nachází se v ní něco přes jeden tisíc knih v rozmezí let 1860 - 1980. Žánrově to je velmi rozmanité, neboť tu máme možnost nálezt pohádky, sci-fi, Marxův Kapitál (l!!!), či G. G. Marqueze... Co s takovým množstvím knih? Kamarád se je rozhodl zpeněžit. Udělali jsme tedy seznam (byť neúplný, neboť po cca 9 hodinách práce už člověk nemá moc sil) a ten zaslali některým antikvariátům. Jak jsem zjistil, hodnota knihy je věc značně ošidná. Některé svazky (např. TGM - Rusko a Evropa) se na internetu prodávaly zhruba za cenu několika set korun (tyto výtisky z počátku století), kdežto jinde je...

Jméno této půvabné dámy se Švédska vám patrně asi nic říkat nebude. Já jsem na tom byl donedávna zcela stejně... Anna (ročník 1978) je velmi populární - řekněme - "písničkářka" (i když toto označení je jistě do velké míry nepřesné) ve Švédsku, kde dokonce obdržela několik vskutku prestižních cen (např. "Best Female Artist, Best Lyricist and Best Songwriter of 2005"). V našich luzích a hájích to však želbohu velkou odezvu nenalezlo..., tak snad teď. Deska Halfway to Fivepoints (dále jen HTF) je její v pořadí již třetím albem. Žánrově se jedná o určitou kombinaci popu s "písničkářstvím" (vím, hrozný termín) dám typu Norah Jones, či Sheryl Crow. Anna má dar úžasného hlasu a ve svých skladbách jej nechává naplno prodat. Často se tu také vyskytují různé podpůrné nástroje - krom obligátní kytárky- např. piano, bicí, či různé elektronické "ruchy", které však albu dodávají jen svěžest a určitý dojem progresivity (dá-li se o něčem takovém vůbec ve vodách ...

Nedávno jsem na jedné autobusové zastávce zahlédl zajímavý "sticker" (pro ty starší z nás, či pro odpůrce anglicismů - samolepku), který pocházel od csaf (Československá anarchistická federace) a hlásal cosi ve smyslu..."ne vzdělání pro privilegované, ale pro všechny, proti placení školného". Vizuální podobu samolepky se mi želbohu na internetu nepodařila nalézt (i když je pravdou, že jsem hledání věnoval tak cca 3 minuty...pokud něco nenajdu do 3 minut, tak už to většinou nenaleznu nikdy ), takže - aby ta stránka nevypadala tak vizuálně chudě, dal jsem sem obálku Prvního máje anarchistů...., to jen tak na vysvětlenou. Nicméně zpátky k jádru pudla. Ten titulek - který jsem se zde pokoušel volně interpretovat - mě poměrně zarazil. Pokud vím, tak anarchisté prosazují individualismus. Socialismus ale stojí v jistém protikladu k individualismu. Nechápu pak tedy proč anarchisté prosazují státní péči, na které se do velké míry podílí všichni občané ze svých daňových popla...

Duna - 1984 (177 minut). Režie: David Lynch. Hrají: Kyle McLachlan, Sean Young, Sting, Max von Sydow, Richard Jordan, José Ferrer, Jack Nance,...... Tak tedy, abych byl spravedlivý, Dunu mám rád. Četl jsem knihu od Franka Herberta, hrál několik počítačových her s touto tematiku, ale tento film mi pořád tak nějak unikal...., což je bezesporu škoda, neboť patřím mezi Lynchovy skalní fanoušky (ať si každý říká co chce, ale Twin Peaks je nejlepší seriál všech dob). Jakoby však silná literární předloha Lynchovy dosti svazovala ruce. Ono to bude možná v samotné podstatě Herbertovy Duny. Jedná se o příběh s velkým množstvím postav, hlubokým dějem (který obsahuje množství zdánlivě nedůležitých jedinců, dějů, atd..), který se obecně jen velmi těžko může převádět na filmové plátno do podoby celovečerního filmu. Však také De Laurentis na tomto sci-fi počinu notně prodělal.. Daleko lepší pro tento druh látky (krom knihy, pochopitelně) je např. televizní seriál, kde lze díky rozsáhlosti lépe postih...

Včera jem se byl po dlouhé době podívat v katedrále sv. Víta. Je to skutečně úžasná, fascinující stavba, která by se dala obdivovat celé hodiny, a i to by možná bylo málo. Pamatuji se na dobu, kdy jsem byl ještě malý chlapec, na chvíle, kdy jsem se té veliké a krásné katedrály docela bál. Připadal jsem si pod ní tak nějak malý, bezvýznamný a...možná jsem se tehdy i trochu bál, že na mě spadne . Po vstupu do budovy to nebylo o moc lepší. Ten vysoký strop ve mně tehdy vyvolával docela i hrůzu. Měl jsem obavy z toho, že se mé tělo jaksi nekontrolovatelně vznese do vzduchu, až k samotnému stropu, a pak zbuchne dolů. Zvláštní.. Nyní již podobnými představami netrpím, ale určitému jemnému mrazení v zádech jsem se přesto včera neubránil. Staré stavby jsou úžasné v tom, že samy o sobě vyprávějí veliký příběh. Mají v sobě kus historie. Možná víte, že tato katedrála byla dostavěna až roku 1929. Promítá se v ní tak tedy takřka celý osud našeho národa od úsvitu věků. Ruce stavitelů od Matyáše z Ar...

Pokud chcete tip na hudbu, která se dobře poslouchá při zasněných procházkách letní krajinou při západu slunce, tak nemohu než doporučit německý projekt Protassov s deskou Shalina music (mimochodem absolutně geniální obal). Jemné downtempové melodie s výraznou kytarovou linkou přiváději posluchače do rozličných nálad a skvěle kontrastují s letní prosluněnou přírodou. U jedné skladby hostuje se svým krásným vokálem zpěvačka Bajka (kterou si dobře pamatuji z desky Bonobo - Days to come). Jako nejvydařenější skladbu bych zde uvedl patrně tu s číslem sedm a názvem Robinson (která asi jako jediná se v závěru odhodlá do vod rychlejších zvuků a jejíž některé pasáže mi zároveň asociovaly Silent Hill....). Pokud bych měl projekt Protassov nějak hudebně přiblížit, tak bych zmínil asi Bonobo (a to nejenom díky Bajce), či Electric President (pokud vám toto jméno nic neříká, tak nikterak netruchlete, já jsem jej objevil poměrně nedávno, a to víceméně jen náhodou). Tak tedy, ať žije léto!

Zvykli jsme si na to, že již nějaký ten pátek nám rozličné noviny servírují filmy na dvd plackách. Je to jistě chválihodný čin, který snad konečně vystaví občas pomyslnou stopku pirátům. S těmito filmovými nosiči se však do našich dvd přehrávačů dostávají i kousky značně pochybné a kontroverzní.. Začal to patrně slavný major Zeman a jeho neméně slavných třicet případů. Mnozí fanoušci tohoto normalizačního Jamese Bonda argumentují tím, že seriál je kvalitně natočen...a ty různé komunistické bláboly...inu, taková byla doba. Zvláštní, nadmíru zvláštní argumentace.. Pokud by tedy někdo natočil snímek za protektorátu ve kterém by obhajoval fyzickou likvidaci Židů, tak by pak po osvobození mohl tvrdit - s čistou myslí - revolučním gardám, že to on nic....taková byla doba. Absurdní. Nedávno se mi dostal do rukou film Sokolovo. Jedná se o druhý díl Vávrovy trilogie o novodobých českých "dějinách". Na film si pamatuji, svého času se mi líbil.... Svého času. Nemohl bych říci, že film v...

Tož, člověk se sem tam někdy zatoulá po Praze..když je trochu času..a nahlédne do tajuplných kouzel naší krásné metropole. Tato kouzla se často skrývají i v na první pohled obyčejných věcech, které jsou ukryty na dosti "zastrčených" místech. Nevím proč, ale nějak mě prostě začaly fascinovat staré lampy. Jejich tvar a jakási "aura" starobylosti, která tyto věci obklopuje. No řekněte, neasociuje vám toto foto atmosféru staré, tajemné Prahy? Franze Kafky, či snad příběhy z knih od pana Foglara?

Jsou věci, o nichž se nedá říci nic jiného než že jsou krásné. Slovem "krásný" ale často plýtváme (jako ostatně i mnoha jinými slovy). Takový T. G. M. užíval slovo krásný jen zcela výjimečně, obvykle při něčem zcela neobvykle úžasném. Při označování lidí s ním šetřil ještě více. Mně osobně přijde krásných mnoho věcí, často i dosti nepodstatných maličkostí. Například včerejší západ slunce za Hořovicemi, který dozlatova prozářil již tak dosti žluté obilné klasy a nechal člověku zapomenout na strasti všedního dne. Malá kočka, která v bojové pozici brání svá čerstvě narozená mláďata před každým, kdo by se k nim opovážil přiblížit, byť by byl sebevětší a sebesilnější. Oběť vlastního života pro to, aby druzí dostali šanci žít.... Krásná může být i hudba, která dokáže v člověku probudit jisté city. Krásných věcí je celkem dost, ale zdá se mi, že často zapomínáme na to, že slovo "krása" nevyjadřuje jen krázu fyzickou (té je mezi námi pořád docela dost), ale i krásu jinou, j...

Nu-rave = Hadouken! Hadouken = nu-rave. Stručný podtitulek, že? Hadouken vtrhli na hudební pole doslova jako lavina a jejich tvorba se již teď dá nazvat fenoménem. Skutečně jsou tito hoši (a dívka) z Leedsu takovou senzací nebo jen lehce nafouklou bublinkou? Odpověď na tuto otázku jistě nebude lehká, ale pokusím se o ní. První (a zatím poslední album) tohoto seskupení spatřilo světlo světla 5. května 2008 (ano, na moje narozeniny!!:-)). Hadouken! jsou od té doby hodně "propíráni" časopisy, webovými stránkami, které se zabývají hudbou. Někteří v jejich tvorbě vidí jakési pokračování legendárních Prodigy. Podle mého názoru jsou ale Hadouken! něco více než jen pouhá kopie Prodigy zasazená do roku 2008. Ve své hudbě kombinují i mnoho jiných stylů. Dá se tu najít bezesporu retro, rave, nu-rave, postupy taneční hudby, punková zuřivost i jistá nadsázka...a...vulgarity :-). Jejich styl se často také popisuje jakožto směs raveu a grindie (což je poměrně nový hudební termín představují...

Viz předchozí článek.....